Na scéně luxusního módního průmyslu se objevila nová značka – Cenci [čenči]. Co kus to originál. I tak by se dala charakterizovat nová inscenace hry Cenci, kterou uvedlo na konci října minulého roku Národní divadlo moravskoslezské. Romantické drama anglického dramatika Percy Bysshe Shelleyho, o skutečné italské renesanční rodině Cenciů, vypráví krvavý příběh, kde se do hlavního střetu dostává Francesco Cenci – zhýralý, krutý otec rodiny vyžívající se v násilnostech a orgiích a jeho dcera Beatrice, opakovaně znásilňovaná a týraná svým otcem.
V podání režisérky Anny Petrželkové a dramaturgyně Kláry Špičkové je klasické černobílé schéma postav tyrana a jeho oběti posunuto v hranicích jejich charakterů. Beatrice se staví otci na odpor, tím se pro něj stává rovnou soupeřkou. Není to však jen chudinka, místy působí jako zhýčkaná dcerka. A Francesco Cenci, podle slov Anny Petrželkové, je něco jako architekt celé společnosti, bez něho se tato společnost hroutí. Je znuděný strachem ostatních a jejich předpokládaným chováním.
Smrt utěšitelka, smrt vysvoboditelka
Dramaturgyně s režisérkou výrazně upravily Shelleyho drama, původně pětiaktovou hru zúžily na čtyři jednání, aby zachovaly celkový spád hry. Některé postavy byly vynechány, protože jejich úloha ve hře byla pouze okrajová. Nejpodstatnější změna však spočívá v tom, že místo celé rodiny Cenciů (až na Bernarda), jde na smrt pouze Beatrice. Chtěly tak zdůraznit osamocení a odcizení člověka opuštěného svými nejbližšími, který jde vstříc smrti. Ta se pro něj stává utěšitelkou i vysvoboditelkou.
Autenticita poslední scény inscenace, kdy je Beatrice postavena před soud, je zvýrazněna oblečením herců – k soudu přicházejí v civilu, bez kostýmů. Celé představení jim kostým skýtal jakousi masku, za kterou se mohli schovat a tím být i lhostejní k Beatricinému trápení. V této chvíli se však nemají za co schovat. Ze strachu před trestem za spoluvinu na otcově smrti, však Beatrici odsuzují a posílají ji tak na smrt samotnou.
Extravagantní dekadentnost
Kostýmy Hany Knotkové byly sladěny pouze do dvou barev – šedé a fialové, avšak o to více působily nápaditě a originálně. Jistá dekadentní stylizovanost odkazovala na celkovou zhýralost a ponurost celého příběhu. V podstatě byla skutečně vytvořena nová módní značka, za jejíž modely by se nemusela stydět žádná světová mola.
Kostýmy spolu se scénou Tomáše Cillera vytvářely jeden celek. Scéna, stejně jako kostýmy, byla laděna pouze do šedé a fialové a oproti předpokládaným ponurým hradeckým zdem, kde by se měl děj odehrávat, se nacházíme v prostředí luxusních butiků, kterým vládne značka Cenci. Na scéně se objevují tři pokoje – tři výkladní skříně, ve kterých je vidět a slyšet vše, co se za nimi odehrává. Svět bohatství je o to větším kontrastem k násilí, které zažívají členové rodiny.
Přehlídka hereckých výkonů na molu
Pod hudební produkci se podepsal slovenský režisér, skladatel a hudebník Jozef Vlk (odkaz na náš rozhovor s ním), jehož muzika je známá především svým elektronickým zpracováním. Celé inscenaci tak dodává na ráznosti a v jistých momentech podtrhuje grotesknost situací.
Jak jsem již zmínila, dvěma ústředními postavami jsou Francesco Cenci v podání Jana Fišara a Beatrice ztvárněná Alenou Mohylovou. Jsou to také dva nejlepší herecké výkony na jevišti. Jan Fišar vyvolává v divácích svým chladným a cynickým výkonem vlnu vzbouřených a znechucených pocitů. Lhostejnost, se kterou přistupuje k celé rodině a ke svým činům zdůrazňuje svým vzezřením – dlouhé šedé vlasy spletené do copu a šedý lesklý oblek s fialovou vázankou. Na první pohled nic, co by nás mohlo pobuřovat. Při podrobnějším zkoumání však dojdeme k závěru, že na nás tato postava působí slizce. V podstatě Jan Fišar ve své roli vyzněl jako excentrický módní návrhář, který se snažil přetvořit modely (členy rodiny) ke svému obrazu, jenže zapomněl na to, že lidé nejsou bezduché figuríny. Rovnou soupeřkou, ne-li silnější, se Janu Fišarovi stala Alena Mohylová představující Beatrici. Vynikala především svou přirozeností a krásnou artikulací. Tu jsem naopak postrádala zvláště u Igora Orozoviče (prelát Orsini).
Slepí a hluší pozorovatelé rodinného neštěstí
Scéna funguje na principu výkladní skříně: všichni okolo vědí, co se v rodině (za výkladní skříní) odehrává, jaké zrůdnosti jsou páchány na Beatrice, avšak nikdo to na sobě nedává znát – jsou slepými a hluchými pozorovateli rodinného neštěstí. Společnost zakrývající si oči a zacpávající si uši před násilím, zde se nachází paralela se současným světem. V podstatě se zde setkáváme s lidskou lhostejností a strachem, který nakonec vítězí nad spravedlností. Kontrast poetického jazyka a moderní scény – světa módního průmyslu – pouze potvrzuje to, že téma hry je stejně aktuální dnes jako v době, kdy byla hra napsána.
V inscenačním zpracování Anny Petrželkové se nachází mnoho prvků, které stojí za pochvalu, ale jeden bych chtěla vyzdvihnout. Tato mladá režisérka se nebála otevřít docela ožehavé téma domácího násilí nebo násilí všeobecně a s lehkostí, groteskností a možná i ironií vyjádřila příběh, při kterém by v podstatě měl běhat mráz po zádech. V nás to zanechává pouze jedinou otázku: zda my sami se mnohdy neschováváme za nežehlenými úsměvy, jen abychom nemuseli nic udělat.
Extravagantnost kostýmů, elektronická hudba, veršovaný jazyk, stylizovanost herců, svět luxusu a peněz – to všechno by mohlo působit jako nesoudržné a jako naprostý opak oproti původnímu romantickému Shelleyho dramatu, avšak Anna Petrželková spolu s inscenačním týmem dokázala této hře vtisknout onen potřebný třetí rozměr, který dává celé hře aktuálnost a tím i srozumitelnost.
Národní divadlo moravskoslezské: Divadlo Antonína Dvořáka – Percy Bysshe Shelley: Cenci. Režie: Anna Petrželková. Dramaturgie: Klára Špičková. Kostýmy: Hana Knotková. Scéna: Tomáš Ciller. Hudba: Josef Vlk.
Premiéra 21. října 2010 v 18:30 hodin v Divadle Antonína Dvořáka
(psáno z reprízy 10. dubna 2011)
