Inscenace pražské Meetfactory, která hostovala na prknech Olomouckého divadla K3, vychází z knihy O holčičce, co si ráda hrála se sirkami kanadského spisovatele Gaétana Soucyho. Příběh začíná tím, že děti objeví nahého, oběšeného otce a rozhodnou se jej pohřbít. Krutost, izolace, zvrácená tajemství. I těmito slovy by se dalo téma děje (potažmo inscenace, jím inspirovaná) popsat. Ta ale nabízí mnohem víc než prosté převedení příběhu do audiovizuální, časoprostorové roviny, a je zajímavé sledovat, s jakými problémy se musela režie potýkat. On, a nebo ona? V první řadě zde vyvstanul problém s volbou pohlaví herce, neboť v předloze se jedna z hlavních postav – holčička – pokládá za chlapce. Režisérka Lucie Ferenzová nakonec obsadila do hlavních rolí samé ženy. Už samo řešení identity přesáhlo předlohu, neboť zde vznikl prostor pro myšlenku, že ani druhý syn není skutečně chlapcem (což se nakonec nepotvrdilo). Díky tomu, že divadlo pracuje s určitou konvencí (tedy – jsem žena – předstírám muže – divák to akceptuje), umožňuje celá inscenace při takto neočekávaném zvratu větší variabilitu. Ale tím zdaleka hra s divákem nekončí. Chci si s tebou hrát! Sál, ve kterém se představení uskutečnilo je malý, a navozuje pocit větší intimity mezi jevištěm a hledištěm. Fyzický prostor byl koncipován jako jakési bezčasí, jevišti dominovala pouze postel a obraz Panny Marie pověšený nad ní. Jednotlivá místa děje byla vytvářena slovem. Ani kostýmy nebyly nijak historicky zařaditelné, herečky byly oděny do béžových punčoch a svetru. Převládala nenápadnost a stylová čistota, na níž pak byly o to více vidět skvrny, které po sobě zanechala hrůza. A to míním jak metaforicky, tak doslovně. Práce s červeným barvivem, motorovou pilou, ohněm. To vše jsou velmi silné prostředky, jak šokovat. A pokud je práce režiséra důkladně promyšlená, tak se to i podaří – stejně jako v tomto provedení. Osobně si však myslím, že tyto efekty jsou pro divadlo příliš jednoduché, zaručené a zbytečně degradují kvality představení, protože si divák za pár dní vybaví převážně to, co jej nejvíce zasáhlo – tedy efekty, a celková myšlenka je přehlušena. Na druhou stranu se ale tato poněkud násilná forma vyvážila humorem, perfektně se podařilo zachytit svět optikou holčičky, která vyrůstajíc v izolaci a nemajíc základní sociální zkušenosti, zdraví ženy ve městě slovy: „Bůh s tebou, ty stará kurvo“. Herecky se zde nesklouzávalo ani do trapnosti a pitvoření, ani do snahy napodobit dítě z pohledu dospělého, ale proběhl zde zdařilý pokus zachytit vnímání situace dětskýma očima se vší vážností, což se stalo hlavním zdrojem komiky. Celé představení považuji za zdárný balanc ať už v rovinách ztvárnění pohlaví (muž vs.žena), zvolených stylotvorných prostředků (čistota scény vs. barvivo a motorová pila), tak hlavně v emoční rovině (smích vs. mrazení v zádech). Za pozornost také stála hudba, či spíše dotvářené zvukové efekty, provozované přímo před diváky jednou z hereček. Ťukání, cinkání, hra na kytaru. Tak jako vznikaly a zanikaly zvuky, zaniká a vzniká představení. Neopakovatelné, výjimečné a nové. Zbývá si tedy jen přát, aby se taková představení rodila pokaždé a do stále lepších forem. Soubor Meetfactory: O holčičce, předloha spisovatele Gaétana Soucyho O holčičce, co si ráda hrála se sirkami, režie Lucie Ferencová, hrají: Anita Krausová, Markéta Dvořáková, Kristýna Matějová a Jana Kozubková. foto: archiv Meetfactory