Repertoár Divadla Andreja Bagára Nitra tvoří zvláště komedie. Ovšem i mezi nimi najdeme vážnější kousek, jako je drama Veľký zošit v režii Jána Luterána, inspirované stejnojmenným románem Agoty Kristofové.
Exil, pocity vyhnanství a stesk se staly velkým tématem tvorby rozené Maďarky, která roku 1956 emigrovala do Švýcarska. O třicet let později vydala Kristofová svůj první román Velký sešit (Le grand cahier) – příběh osmiletých dvojčat, jejichž otec je na frontě a matka je z důvodu probíhající války nemá čím krmit. V této mizerné situaci vyhledá svou matku, aby jí své syny svěřila. Bosorka, jak se staré ženě říká, hochy nepřijímá zrovna s radostí. Přesto se o ně postará a najde jim práci. Chlapci si každý svůj zážitek v novém působišti pečlivě zapisují do ‘‘velkého sešitu‘‘, který symbolicky ukrývají nahoře na půdě.
Babička chlapců v podání Žofie Martišové už od začátku nasazuje přísný a chladný výraz, který si udržuje po celou dobu představení. Výběr této herečky velmi přispěl k celkovému vyznění, o jejím skvělém hereckém výkonu netřeba polemizovat. Chlapci jsou velmi zvědaví a závislí jeden na druhém. Nikdy nechodí nikam bez sebe. Oba herci, kteří je ztvárňují, tedy Marián Viskup a Martin Salacha, jsou si herecky natolik podobní, že je od sebe odlišují pouze obličeje. Postavy, které ztvárňují, postupně zjišťují, že jediným východiskem ze surovosti světa, se kterou se setkávají dnes a denně už v tak mladém věku, je naučit se být také takovým. Toto jejich učení má podobu cvičení, která se divákům ze začátku mohou zdát být nepochopitelnými. Záhy se ale ukáže, že vše, čím si chlapci prochází, je zoceluje a způsobuje odumírání pocitu viny v nich. Ovšem ani vnuci Bosorky nejsou nevinní. Vedle soucitu vůči sousedce, která je hladová, vedle touhy zachránit nejen sebe, ale i hladovou ženu a svou babičku, se malým hochům vkrádají na mysl sklony k pomstě i k vraždění. Herecká alternace u tří zbylých herců čítá až čtyři proměny. Například u herce Martin Nahálky postačí pouhý klobouk či brýle, které ho přitom zcela zřejmě postaví do role jiné postavy.
Prostou, ale účelnou scénu Michala Lošonského tvoří spojené prkenné duté praktikábly, simulující dveře. Jedny jsou vchodem do chlíva s prasaty, což divák pochopí ze zvuků chrochtání a stoupajícího podsvíceného kouře, druhá dvířka znázorňují náhrobek. Další otevřený prostor je obuvníkův krám, světnice sousedky nebo vana. Většina rekvizit je uschována uvnitř dřevěných beden. Kostýmy Evy Kleinové jsou v duchu válečné doby, muži oblékají bílé košile, ženy mají sukně. Všechny oděvy jsou laděny do přírodních barev, dominuje šedá, hnědá, béžová a olivová. Důležitou roli sehrává hudební složka. Pomocí speciálního přenosného přístroje, umožňujícího nahrávání různých zvuků a hlasů, které mohou být následně přehrávány přes sebe a za sebe, vzniká spousta melodií i nehlasových zvuků, které jsou v představení přehrávány v různých hlasitostech a zvyšují napětí celého dramatu. Celému týmu se tak podařilo o velmi vydařenou experimentální dramatizaci drsného a nepřikrášleného jazyka Agoty Kristofové.
Divadlo Andreja Bagára Nitra – Veľký zošit. Překlad: Andrea Čerňanská-Černáková. Dramaturgie: Daniel Majling. Scéna: Michal Lošonský. Kostýmy: Eva Kleinová. Režie: Ján Luterán.
Premiéra: 22. a 23. března 2015 ve Štúdiu DAB v Nitre. Psáno z reprízy 2. června 2016 na festivalu Dream factory Ostrava.
Foto: Collavino
