Cesta do hlubin hercovy duše.

Když se řekne Hamlet, každému se vybaví jeho nejslavnější monolog začínající slovy „Být, nebo nebýt?“. Zábradlí nám předvádí ve hře Hamleti Hamletů hned sedm. Pod vrstvou pitvoření a grotesknosti se skrývají hluboké otázky herectví. Divadlo Na zábradlí uvádí jako autory hry Jana Mikuláška, Doru Viceníkovou a kolektiv. Hned v první scéně nám prozrazují, že do kolonky „kolektiv“ patří i sami herci. V naprosté tmě posloucháme, jak se dohadují, o čem by inscenace měla být a zkoušejí vymyslet působivý začátek.

Když se rozsvítí, vidíme na scéně sedm herců oblečených do dobových hamletovských kostýmů. Začíná řetězec komických scén, ve kterých se inscenátoři strefují do divadelních kritiků („Divadlo chválí jen ti, kteří mu absolutně nerozumí“), diváků („Pro myslícího člověka je divadlo dnes absolutně mrtvé“) i sebe samých. Hamletovské kostýmy se rychle mění a s každým převlekem přichází jiná role.

Všichni sice hrají stejnou postavu, ale jednotliví Hamleti se od sebe liší svou podstatou. Například Václav Vašák se pokouší dosáhnout co nejlepšího projevu – skrze naprostou upřímnost a odevzdání se. Jako důkaz oddanosti si pro diváky vyřízne své herecké srdce. Petr Čtvrtníček stojí trochu mimo všechny ty silné emoce. Vypadá, že se jej dramata ostatních vůbec nedotýkají, spíše je ironicky komentuje. Honza Hájek se úporně snaží proniknout do podstaty své herecké existence, snaží se najít smysl toho všeho. Role všem padly jako ulité, za což si tvůrci zaslouží poklonu. Je těžké představit si Petra Čtvrtníčka jinak, než jako ironického pozorovatele a závěrečný monolog jako by nevycházel jen z postavy, ale i z Honzy Hájka samotného.

Herci nám ukazují, že je nemožné přestat hrát nebo zapomenout na postavy, kterým dali na jevišti život. Není ani možné je od sebe oddělit. Jeden z Hamletů se neúspěšně pokouší zbavit masky, ale pod ní nachází jen další a další. Když se pak převlékne do civilního oblečení, aby měl alespoň něco skutečně svého, i o to je připraven – jedná se prý jen o kostým. Nezbývá mu tak nic než jeho vlastní tělo, které už ale představovalo tolik lidí, že si není jistý, který z nich je on sám. Tuto skutečnost nám připomíná i neustále se opakující mantra „Na všechny jsem vždycky všechno jen hrál, celý život jsem na někoho něco hrál, nežiju skutečný, opravdový život, žiju a existuju pouze život hraný, můj život byl vždycky jenom hra.“ Scéna Marka Cpina je výborně řešená. Na první pohled vidíme hereckou šatnu – židle, zrcadla a dřevěné obložení zdí, nalevo kanape a napravo umývadlo. Zrcadla jsou ale pohyblivá a když se zvednou, odhalí druhou místnost, fungující jako jeviště.