Těsně před odjezdem na krátký studijní pobyt do Vídně jsem se zaujetím četla rozhovor Jana H. Vitvara s Dušanem Davidem Pařízkem v týdeníku Respekt. Pařízek v něm mimo jiné říká, že Vídeňané nechodí do divadla a priori za zábavou, ale aby jim byly pokládány nepříjemné otázky o současných tématech. Tato věta mě provázela celým vídeňským pobytem a od té doby jsem si ze srdce přála, aby to tak bylo i u nás mimo jiné proto, že ve Východočeském divadle Pardubice jsem nikdy nic takového nezažila. Hostující představení Slováckého divadla Uherské Hradiště Cena facky aneb Gottwaldovy boty jsem se rozhodla navštívit na základě četných doporučení a ze zvědavosti na nové drama Karla Steigerwalda.
Když se s přáteli a známými bavím o své touze po aktuálním a angažovaném divadle, zjišťuji, že si pod těmito pojmy nejčastěji představí buď aktuální narážky na české politiky, případně tunel Blanka v inscenaci jakéhokoliv typu (tak jak to rádo činí například Moravské divadlo Olomouc), anebo pro běžného českého diváka těžkou chopitelné performance ve stylu Mariny Abramović. Inscenace v režii Břetislava Rychlíka ukazuje, že aktuálnosti lze dosáhnout i vcelku klasickými divadelními prostředky a výrazně jí k tomu pomáhá výjimečný text hry, který vznikl na základě inspirace, motivů a citátů z knihy povídek Josefa Holcmana Cena facky.
Základní dějová linka příběhu odehrávajícího se po Sametové revoluci na Slovácku je jednoduchá. Syn ze zemědělské rodiny, která se stala obětí státní Akce kulak, se pokouší shromáždit důkazy proti svému sousedovi Aloisi Grebeníčkovi, bývalému vyšetřovateli StB, který údajně ve věznici v Uherském Hradišti používal mučicí nástroj Gottwaldovy boty. Jenomže inscenace vůbec není jen spíláním nad zvěrstvy minulého režimu. Ačkoliv velmi autenticky zprostředkovává devalvaci hodnot, vykořenění rodin, proměnu rodné hroudy v hlínu i zahořklost, jenž přetrvala, chytře kritizuje i nový demokratický režim po převratu. Vždyť Alois Grebeníček se díky byrokratickým smyčkám a lékařským zprávám čtrnáct let soudu vyhýbal, až nakonec šťastně zemřel.
Inscenace je ostrou satirou a chytrou zábavou díky vtipným dialogům, z nichž však vyskakují kostlivci, které si náš národ pozavíral do skříní a kteří na nás budou vyskakovat tak dlouho, dokud je nevyndáme na světlo a řádně je nepojmenujeme. Tím jsme právě u její aktuálnosti. Břetislav Rychlík, který je zdatný v inscenování her s rurální tématikou, rozšiřuje text o významy skutečného vykořenění z rodné hroudy, které je možné obnovit jen stěží. Téma zatěžkané rodinnými historiemi v každém z nás je zde podáváno s nadhledem, aniž by ztrácelo svůj morální apel.
Nad příběhem se začne snášet Karel Marx na koštěti, družstevnice, pionýr a dělník z bankovek éry ČSSR jsou průvodci inscenací, kteří předčítají scénické poznámky. K tomu vyhrává cimbálka lidové písně, ovšem se socialistickým textem. Dějem v pravidelných intervalech prochází čarokrásné dvojhlasně zpívající mariánské procesí s monstrancí připomínající, že Bůh tu jako pevný bod zůstává jakýmkoliv režimům navzdory. Příběh ústí ve všeobecný chaos. Všechny postavy stojí na jevišti, zmateně vykřikují repliky ze hry a inscenace končí recitací posledního verše básně Ivana Wernische „Zmejlili jsme se. Byl konec světa.“
Inscenace diváka v dobrém slova smyslu zahltí svou pestrostí, množstvím významů, míšením žánrů, intertextuálními odkazy. Ale po celou dobu se z ní nevytratí hlavní poselství. Víc, než na příslušnosti k nějakému režimu, ideologii a náboženství, záleží na odpovědnosti jednotlivce každou chvíli v každé době. Patosu se nemusí bát nikdo. Jak začne vykukovat, jedna z postav ho zaručeně zamáčkne skvělou hláškou.
Po dlouhé době mi byly na jevišti kladeny nepříjemné otázky. Zábavná a společenská funkce se dokázaly spojit v jedno. A přesto jsem myslela na to, jak málo nám nakonec zůstalo z dědictví druhé divadelní reformy. Jak platné a potřebné by bylo aplikovat diskusní setkání nad tématem po představení. U jednoho stolu by se sešli děti a vnuci všech možných „grebeníčků“ s dětmi a vnuky kulaků, vyprávěli si svoje malé rodinné historie a vzájemně si odpouštěli. Odpuštění versus nenávist a jejich předávání další generaci je totiž podstatným tématem hry. Slovy postavy Staříčka: „Já jsem měl koňa Furina… a syna, Vztekloňa, statek ze škatulky, sad a vinohrad, proč vám to šecko vadilo… kom to vadilo…kom to vadilo…“
Myslím, že žal nad zavřením Pražského komorního divadla byl vyjádřen již dostatečně. Je to sice krok zpět, ale je dobře, že zde vznikají inscenace, které alespoň vyvolávají stejnou potřebu, jako vyvolávala představení bývalého souboru Dušana D. Pařízka. Byť tato potřeba přímé interakce a diskuse nad tématem v českém prostředí zatím není běžně naplňována. Kéž je inscenace inspirací všem divákům a chodí na ni, aby si zvykali na to, že je občas dobré, když jsou jim z jeviště pokládány nepříjemné otázky. Posouvá nás to a dává to divadlu pravý smysl!
Kéž je inspirací Východočeskému divadlu i jiným divadlům, která se bojí pokládat nepříjemné otázky nebo vytahovat kostlivce ze skříní. A díky také tomu pánovi, který zřetelně a zněle přesně půl vteřiny před závěrečným potleskem zakřičel BRAVO!
Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Cena facky aneb Gottwaldovy boty (cimbálmuzikál). Režie: Břetislav Rychlík j.h. Dramaturgie: Iva Šulajová. Výprava: Markéta Oslzlá Sládečková j.h. Hudba: Petr Hromádka. Hudební spolupráce: Petr Mička. Hudební nastudování: Josef Fojta, Petr Mička. Choreografie: Ladislava Košířová j.h. Asistentka režie: Tereza Novotná.
Světová premiéra 21. června 2014, psáno z reprízy ve Východočeském divadle Pardubice 29. 2. 2016.
Foto: Zdeněk Němec.
