Známý satirický román Gabriela Chevalliera vyšel již v roce 1934 a záhy se stal velmi populární nejen ve Francii, ale i v mnoha dalších zemích světa. Úspěšná karikatura, která nemilosrdně odhaluje pravou tvář všech obyvatel malého města, měla mnoho filmových adaptací. V Čechách se o převod na divadelní prkna pokoušel již Oldřich Nový. Tento pokus mu nevyšel, jelikož majitelé práv požadovali velmi neúměrnou cenu. Jako činohra se tedy Zvonokosy objevily roku 1958 v Praze, o deset let později v Realistickém divadle a od roku 1981 také v Brně. Muzikálová verze vzešla z per autorů Jindřicha Brabce a Petra Markova, kteří ji sepsali pro Hudební divadlo v Karlíně. Tato karlínská inscenace se tedy stala předlohou pro tým inscenátorů v čele s režisérkou Sylvou Talpovou pro studenty 4. ročníku Ateliéru muzikálového herectví JAMU.
Příběh nás zavádí do prostředí malého městečka a začíná promluvou učitele a starosty. Jelikož předvolební čas je třeba využít pro správnou agitační kampaň a stavba knihovny se zdá starostovi nesmyslná („ještě by lidi začali číst knihy a věděli by víc než on“), rozhodne se obšťastnit městečko zařízením veskrze hygienickým – pánským pisoárem. Tuto veledůležitou věcičku navíc nechá umístit v sousedství svatostánku, kde se schází veškeré obyvatelstvo města. Nikdo by však netušil, že do věci se vloží baronka Adelajda z Kratiháj, která je nesmírně pobouřena tímto naprosto nevhodným činem. Je mohutně podporována bigotní katoličkou, starou pannou Eulálií, která si chodí k baronce stěžovat na skutečnost, že někteří muži se nestydí „vše“ ukazovat, což ji samozřejmě, jako správnou křesťanku nesmírně pobuřuje. Začne tedy boj o zachování čí zrušení pisoáru. V rámci těchto bojů začínají vyplouvat věci, které by raději neměly spatřit světlo světa. Nevěry, pomluvy, politická špína a nekalé metody, to vše začne malému městu vládnout. Celý děj rámuje postava němého Vincka, svědka veškerého hemžení ve Zvonokosech, který nakonec umírá v závěrečné bitce všech se všemi. Teprve tehdy jsou schopni zastavit a zamyslet se nad svým konáním. Nicméně, stojí to život nevinného člověka.
Jednoduchost a funkčnost především
Scéna (autorkou je Alice Novotná, která vytvořila i kostýmy) je zcela prázdná. Zadní stěna je tvořena černou plentou, na kterou se pouze v některých případech promítá obrys gotického okna, který evokuje kostel. U zadní stěny stojí dvě jednoduché lavice a uprostřed bílý panel. S těmito dekoracemi se celý večer velmi funkčně pracuje. Lavice mohou stát jak uprostřed jeviště vedle sebe – a ihned máme na světě scénu pro „drbací“ večírek dvou sportovkyň, tak postaví-li se do tvaru L a k nim se přinese stůl – máme hospodskou sešlost. A je-li jedna z hlavních postav postavena před pomyslný „městský“ soud, postačí k tomu lavice, položená na bok, jako ohrádka v soudní síni. Onen panel je využit pouze v jedné scéně, nicméně stěžejní – v určitou chvíli přijde muž/sprejer, který zde nakreslí, podobně jako grafiti, pánský pisoár. Ten je pak přítomen veškerému dění na jevišti.
Protože jde o muzikál, důležitý prvek v podobě malé živé kapely je umístěn vpravo tak, aby dirigent mohl reagovat na dění na jevišti. Nutno podotknouti, že úpravou hudebních partů a zároveň dirigentem představení je Tomáš Küfhaber. Jeho rukou prošla úprava všech písní tak, aby vyhovovala záměrům inscenátorů.
Poctivá herecká práce a bezchybná pěvecká čísla
Nedá se říct, která ze všech postaviček maloměstského panoptika je hlavní, ale k těm důležitým hybatelům děje patří úlisný učitel Inocenc Kulíšek (Jiří Daniel), typický politik a starosta Bartoloměj Pěšinka (Daniel Rymeš), stárnoucí a nos do všeho strkající Eulálie (Katarína Mikulíková) a v neposlední řadě baronka Adelajda z Kratiháj (Michaela Baladová, zároveň v roli Růženky Baráčkové). Ostatní role slouží spíše k dokreslení charakteru těchto hlavních postav a k naznačení situace, která nastane po výstavbě hygienického zařízení. Proto je důležité mít v souboru „šviháka“, který láme srdce vdaných žen na potkání (Ondřej Bábor, na premiéře v zastoupení Kristianem Pekarem), živočišnou paní hostinskou Macarátovou (Markéta Pešková, také v roli městské drbny) a městskou mondénu, majitelku obchodu s módou, Juditu Čuprovou (Kristýna Štarhová, také v roli druhé městské drbny).
Všichni studenti Ateliéru muzikálového herectví byli velmi dobře připraveni. Především Jiří Daniel, který vystavěl vynikající figuru pochlebovače Kulíška. Daří se mu nesklouznout do příliš velké karikatury a svou postavu udržuje v reálných, a tím i velmi uvěřitelných mezích. Tím, jak nenásilně karikuje Kulíška, dává této postavě velký náboj. Navíc je to jedna z mála postav, která projde v rámci celé inscenace vývojem. Z ušlápnutého, až úlisně patolízalského učitele, který se jen hrbí před svým nadřízeným, se na konci stává sebevědomým nástupcem starosty. Jeho politickým souputníkem, který mu nakonec ono pomyslné politické žezlo v podobě diplomatického kufříku nakonec předá, je starosta Pěšinka, ztvárněný Danielem Rymešem. Jeho podání politika je možná trochu příliš reálné a tudíž trochu nudné a předvídatelné. Je to hlavně proto, že předobraz postavy nabubřelého starosty je možné vidět každý večer v televizi v politických debatách. Proto je jeho figura spíše k pláči, než k smíchu. Nicméně Rymeš pracuje velmi přesně s hlasem, hereckým gestem a je vidět, že o tom, jak má vypadat takový středostavovský politik na malém městě, má jasnou představu.
Z ženských postav je zřetelná představitelka Eulálie v podání Kataríny Mikulíkové. Především obsazení této herečky bylo velmi šťastné. Výrazná postava i rysy, přesně naplňují představu lehce nešťastné ženské, které prostě moc nevyšel život, a tak trochu žije životy těch druhých. Navíc Mikulíková má vzácný dar v podobě dobrého mimického gesta a výrazu. Tím dotahuje vlastnosti své postavy skoro k dokonalosti. Když k tomu připočteme ještě skvělé kostýmy, které se skládají z usedlých květovaných šatiček s výrazným krajkovým límcem, doplněné o praštěné kloboučky, máme na světě skvělou komičku.
Ostatně, i další ženské představitelky nijak nezůstávají v jejím stínu. Eva Pešková, která má dvojroli hostinské a zároveň jedné drbny, velmi přesně vymezuje obě postavy. Hostinská Macarátová, živelná a živočišná, naproti tomu sportující drbna ve slunečních brýlích, studená, komisní a hlavně zlá. Podobně je na tom i Kristýna Štarhová, také v dvojroli. Jen její postavy nejsou v tak velkém kontrastu od výkonu Peškové.
Je potřeba zmínit i představitelku baronky Adelajdy a zároveň chudého děvčete Růženky Baráčkové, které přišlo zcela „náhodou“ do jiného stavu, Michaelu Baladovou. V případě této herečky jde skoro o rozdvojení osobnosti. Je to dáno samozřejmě rozlišením společenského postavení těchto postav a to v podobě kostýmů, paruky atd. Nicméně rozdíl v těchto postavách je dán schopností Baladové, která dokázala, že já, jakožto recenzentka jsem až do konce první poloviny, dokud jsem nenahlédla do obsazení, věřila, že jde o dvě různé herečky.
Jít na Zvonokosy? Proč ne, ale proč ano?
Tuto otázku si asi položí každý, kdo navštíví Divadlo na Orlí. Zábava a satira je věcí, která spolehlivě plní divadelní sály. Jakkoliv je příběh morálního rozpadu malého města aktuální v podstatě v každé době, jsou Zvonokosy možná trochu mimo dobu. Je to takové úsměvné zastavení v časech minulých. Je trochu s podivem, proč tým inscenátorů v čele s režisérkou Sylvou Talpovou a hlavně dramaturgem Karlem Spurným, mírně neaktualizovali alespoň jazyk. Zvonokosy totiž působí skoro archaickým dojmem. Vždyť kdo dnes v údivu vzkřikne „I hromtěťuk!“?
Svým tématem a vlastně i příběhem samotným jsou Zvonokosy spíše ženskou záležitostí. Dámy tu zcela zastiňují muže. Ti jsou jaksi ve vleku událostí, které sice způsobují, ale pak se prostě jen nestačí divit, co ženské dokáží rozpoutat.
Celá inscenace drží tvar a je vystavěna velmi precizně až do samotného vyvrcholení, v podobě nájezdu vojenské jednotky a smrti nevinného Vincka. Herci jsou přesvědčiví a sálá z nich nadšení, což je velkou devízou. Také pěvecké a taneční čísla jsou velmi hezká a líbivá. Přesto mě ovládlo jisté mírné zklamání. Přes všechnu živelnost a radost, celá inscenace působí trochu chladně a předvídatelně. Možná je to dáno nervozitou premiéry, nicméně dá se říct, že Zvonokosy jsou velmi poctivě udělanou inscenací, trochu sázkou na jistotu, ale v podstatě dobrou volbou.
Divadlo na Orlí: Gabriel Chevallier – Zvonokosy. Režie: Sylva Talpová. Úprava a dramaturgie: Karel Spurný j.h. Scéna a kostýmy: Alice Novotná j.h. Choreografie: David Strnad. Hudební úprava, aranžmá, nastudování: Tomáš Küfhaber j.h. Hrají: Katarína Mikulová, Kristýna Štarhová, Markéta Pešková, Michaela Baladová, Jiří Daniel, Daniel Rymeš, Štěpán Kaminský, Ondřej Bábor (Kristian Pekar, David Šiller j.h., Jan Polášek j.h., Adam Zemek j.h. nebo Ondřej Halámek, Filip Tunáček j.h., Jakub Mareš.
Recenze psána z premiéry 14. 9. 2014.
Foto: Jiří Mach
