Celý druhý den se nesl v tajemném duchu. Nejprve mohli diváci zhlédnout drama z polské dílny Jak vrba v poli vyrůstala jsem, ve kterém starší venkovská žena zažívá pod tíhou starého hříchu sled tragických a tajemných událostí. Poté se představil brazilský soubor s audiovizuální podívanou Řeka, jež byla celá zahalena do záhadného temna, a prostřední den festivalu zakončilo typicky italsky energické představení Katedrála, ve kterém zůstal tajemstvím dramaturgický klíč.
Intimita, bolest a tajemství
„Buď tiše, ženo, a tvoje hříchy budou lehčí!“
Jak vrba v poli vyrůstala jsem je monodrama, které zahájilo v Eliadově knihovně druhý den přehlídky. Zpracovává rozpor kulturní identity severovýchodního Polska a zároveň obsahuje velice intimní, bolestné prvky a tajemství. Povídku, na jejímž základě je inscenace vytvořena, napsala jedna z významných ukrajinských spisovatelek současnosti Oksana Zabužko. Pro představitelku hlavní a zároveň jedinné hrdinky Joannu Stelmaszuk-Trocovou se tato inscenace stala prvním projektem po dokončení studií, a proto ji považuje za důležitou. „Vstupovala jsem touto inscenací do svého dospělého hereckého života. Bylo to poprvé, kdy člověk nedělá to, co po něm profesoři žádají. Proto je tato inscenace velmi osobní,“ svěřila se herečka festivalovému zpravodaji.
3I: Umělecká inspirace, žádná ilustrace a divákova interpretace
„We have ‚no idea‘ … it has to be your idea.“ (vzkaz členů souboru)
Po krátké pauze se dění v Divadle Na zábradlí přesunulo o patro níže do temně zahaleného hlavního sálu, kde studenti divadelní výchovy z Brazílie spustili svoji neuvěřitelnou audiovizuální show Řeka inspirovanou primárně básní O Rio od brazilského spisovatele Joao Cabrala de Melo Neto, ale i dalšími, především surrealistickými umělci a jejich díly. Vliv surrealismu byl zřejmý na první pohled v kostýmech, loutkách a surovosti, ale zároveň i v poetičnosti jednotlivých obrazů. Preciznost propracování byla zřejmá především v práci s loutkou, kterou ovládalo několik vodičů. „Inspirovali jsme se japonskými loutkami bunkaru a práce s loutkou byla právě to nejtěžší. Inscenaci jsme připravovali více než tři roky. Bylo velice obtížné se sehrát. Herci, kteří vedou loutku na sebe musí být napojeni. Musí spolu souznět. Myslet a dýchat jako jeden člověk. Jinak to nefunguje,“ vysvětloval jeden z herců. Tato zmiňovaná souhra byla nejvíce viditelná v situaci, v níž postava malého človíčka chytá padající list a přitom naprosto přirozeně leze po větvích stromu.
Herci nám za znění minimalistické hudby a zvuků ukazovali různé objekty, obrazy a situace, kterými ovšem nechtěli ilustrovat onu báseň, ale jejichž prostřednictvím chtěli přinutit diváka k imaginaci a k interpretaci na základě vlastních zkušeností. „Nechceme nikoho ovlivňovat a říkat mu své názory. Každý si v tom musí najít svůj význam, svůj symbol. Naše inscenace vlastně ožívá až v divákově mysli,“ podotkli inscenátoři. Celé představení spojuje ona tekoucí řeka, kterou nahrazuje nadrobený korek, a touha všech si kousek té řeky vzít. Postupně se na scéně objevují různá zvířata, různě velké loutky člověka, různé objekty a nakonec i člověk sám. Tvůrci se dle vlastních slov snažili vytvořit poutavou podívanou pomocí jednoduchých a levných materiálů a nechtěli nijak zvýrazňovat jakoukoli složku inscenace, a to se jim v každém případě povedlo. Nadšeni tímto kusem jsme se přesunuli do experimentálních prostor NoD na představení italského souboru.
Žebříky, žebříky a zase žebříky
„Byla to Itálie.“ (divačka)
Bohužel na každém festivalu se najde něco, co úplně všem nesedne a to je právě případ představení Katedrála italského souboru Compagnia Teatrale Castellazione. Ikdyž většina ohlasů od diváků byla pozitivní, pro mne bylo vystoupení Italů spíše zklamáním. Z představení sršela energie a temperament, ostatně přesně jako z italské povahy, ale čeho je moc, toho je příliš. Dle anotace kus vznikal z improvizací a malých etud a na motivy Chrámu Matky boží v Paříži a Žebrácké opery. Vznik z improvizace byl znatelný především v provázanosti a délce.
V inscenaci se dalo nalézt několik zajímavých prvků a postupů, ale jejich opakováním a množením začaly tak trochu jít na nervy. Například mnohostranné využití a rozpohybování žebříků na začátku působí zajímavě, ale časem z nich přechází zrak. Stejně tomu bylo s využitím látky nebo s efektem hlasité hudby, a tak jsem se po brazilské senzaci opět vrátila nohama na zem.
Nicméně festival ještě nekončí a mně po dvou divadelních dnech a dvou propsaných nocích čeká třetí a poslední, snad opět povedený den. Na středečním programu je závěrečný trojlístek inscenací z Norska, Maďarska a Belgie a slavnostní uzavření celé přehlídky.
Foto: Marianna Borecká, Petr Hyka
