Klicperovo divadlo se pro první premiéru sezony rozhodlo zvolit podle mnohých Shakespearovu nejtragičtější hru – Krále Leara. Režisér Michal Hába ve své inscenaci vyzdvihuje bolestně aktuální a zároveň věčná témata: mladí versus staří, pravdu versus manipulaci, dobro versus zlo, která nám zprostředkovává s ironickým humorem. Inscenace, která až učebnicově staví na kontrastech, nás vtahuje do „země, která není pro starý“, a vzápětí nás z ní opět vyhazuje, abychom si s odstupem uvědomili, co se to v té zemi (Británii nebo snad jiné) vlastně děje.
Při vstupu do sálu Klicperova divadla si divák rychle všímá dvou herců, kteří se pohybují po již osvícené scéně, která je stylizovaná do bílé barvy: podlaha je bíle potažena, na pozadí vidíme vysokou bílou stěnu a vlevo kolmo na ni se tyčí stejně vysoká i barevná deska ze dřeva. Mezi oběma kulisami pak vede ulička do útrob jeviště. Co ale zajisté upoutá pozornost diváka mnohem intenzivněji, je oběšený šašek v životní velikosti, který visí na oprátce uprostřed jevištního prostoru, oblečený v červeném kostýmu a čapce a s kartonovou cedulí s nápisem Now you know na krku. Martin Klapil, první z herců, který později vystupuje jako manžel dcer krále Leara (Filip Richtermoc) i jako sluha nejstarší dcery Goneril, Oswald, je oblečený v šedé teplákovce, skoro splývající s bílým pozadím (že by metafora neviditelných povolání?). Po chvíli se tato prozatím neurčitá postava zmocňuje uklízečského vozíku postaveného u stěny, vytahuje z něj mop a vytírá podlahu, zatímco Petr Kult, druhý z herců, vytahuje sadu kartonových cedulí s nápisy Tohle není začátek, klidně se dál bavte nebo Nic netočte, což vyvolává u diváků nervózní smích.
Ani po prvním zvonění se v sále nezhasíná, oba muži dál přechází po jevišti, jeden z nich místy přepočítává
diváky, a i když představení už začalo před nějakou chvílí, v sále je stále cítit nervozita, kterou přerušuje Petr Kult lusknutím, kterým zhasíná v hledišti a předznamenává nejen příchod postav Kenta (Jan Vápeník) a Glostera (Jiří Zapletal), ale sám se tak stává Glosterovým nemanželským synem Edmundem. Tento vzorec ovládání světla, dekorace a rekvizit je v představení jakýmsi pravidlem, světlo se tu „samo“ nezhasíná a nerozsvěcí, ale je přiznaně divadelním osvětlením, které někdo ovládá a ten někdo k této změně dostává pokyny přímo od herců na jevišti. A neděje se tak pouze ve spojení se světlem, herci si vždy říkají o spuštění potřené rekvizity nebo dekorace, například Gloster ještě před svým monologem o špatných věcech, které vidí ve hvězdách, zakřičí pokyn „Mrak down!“, načež se spouští maketa mraku, ke které s obavami promlouvá a následně dá i pokyn k jejímu opětovnému zasunutí. Rozpor mezi diváckou imerzí do jevištního dění a jakýmsi odstupem nejlépe vyniká právě ve scénách, kde do realistického projevu (ten je vyhrazen především Learovi a Glosterovi, tedy zástupcům starší generace) vstupuje zdůrazněná skutečnost, že jsme v divadle.
V rovině kontrastu můžeme v inscenaci mluvit o explicitním barevném rozdělení postav na dobré a špatné, k čemuž dobře slouží příklad Glosterových synů Edmunda a Edgara (Vojtěch Drahokoupil). To, že nemanželský bratr je zloduch a manželský dobrý, nám brzy začnou připomínat těla obou bratrů – Edmund se při předstíraném souboji s Edgarem řízne, aby dokázal otci, že jeho manželský syn na Edmunda zaútočil, když on odmítl svrhnout jejich otce. Když se ale Edmund „řízne“, potřísní si celé tělo umělou krví a s větou: „To by se ještě mohlo hodit, víte, co, tragédie…“ se vrhá na zem, aby přilákal zděšeného Glostra. Naopak Edgar, který je donucen na základě bratrových intrik utéci a skrývat se v lese jako blázen, si potře celé tělo blátem a špínou, která je příhodně blankytně modrá a kontrastuje s krvavou červenou na těle Edmunda. Oba dva bratři zůstávají takto směšně barevní po celé představení a ostentativně nám tak připomínají svůj charakter.
Zásadní rozdíly vidíme i v kostýmech tří dcer samotného krále Leara: starší sestry Goneril (Natálie Holíková) a Regan (Štěpánka Todorová) jsou oblečeny v dlouhých sukních výrazných ostrých barev (Glorinel růžová a Regan zelená) a tričkách s nápisy Drama queen (Goneril) a Rich bitch (Regan). Nejmladší, nejoblíbenější a nejvíce pravdivá dcera Cordelie (Martina Czyžová), ekvivalent české Marušky z pohádky Sůl nad zlato, je oblečená v modré dlouhé sukni a v prvním výstupu v rukou svírá plyšového králíka, který nejen že odkazuje 
k její dětské nevinnosti, ale je i takovou indicií pro další úlohu této herečky v inscenaci, kterou je role Šaška. Cordeliiny sestry mají místo plyšáků své manžely v podobě kartonových cedulí na tyči se jmény Albany a Cornwall, které drží v rukou a ke kterým se ve svém prvním výstupu lísají. Ale ve chvíli, kdy mají otci vyznat lásku, a tedy ve chvíli, kdy jde o majetek, který jim má připadnout, postupně oba „manželé“ padají k zemi, aby měly obě dcery volné ruce pro to se řádně předvést, poklonit a podlézat otci. Jak se ukazuje, manželé jsou tak málo důležití, že je celkem jedno, jestli jsou představováni kartonovou cedulí nebo později Martinem Klapilem a Natálií Holíkovou s nalepeným knírem. Kordelie se ale králíka, který později v představení nabývá důležitého významu, zásadně nevzdává, a to ani ve chvíli, kdy je otcem vyděděna a zbavena věna za to, že veškerou svou lásku nemůže přislíbit otci tak jako její sestry, když přiznává, že její část půjde jednou jejímu muži, v tomto případě francouzskému králi (nebo spíše další kartonové ceduli, za kterou promlouvá Vojtěch Drahokoupil), který je Kordelií okouzlen a je ochoten se s ní oženit i bez věna.
Dalším zásadním prvkem v inscenaci je směšnost a příkladem za všechny může být právě postupně expandující motiv král(íka). Martina Czyžová se totiž brzy po tom, co Cordelie s kartonovým francouzským králem odjíždí do Francie, vrací v postavě Šaška. Je oblečená v červených silonkách a chlupaté pudrově růžové mikině s kapucí a králičíma ušima. Ve hře Král Lear je ale největším bláznem sám král a Šašek jeho bláznovství vyvažuje. Jak je v představení prozrazeno, „král je jako králík“, je to přeci podobné, a tedy proto musí mít na sobě Šašek obleček králíka (krále), aby působil bláznivě, aby se vyrovnal tomu skutečnému bláznovi původního dramatu. Králík ale brzy expanduje – král Lear totiž po většinu představení nosí župan a volné kalhoty, které mají odkazovat k muži důchodovém věku, ale když je vyhnán od obou svých dcer a přečká bouři, která dá průchod jeho šílenství, převléká se do chlupatého růžového overalu králíka, čímž dost možná přijímá svou bláznovskou identitu – uvědomuje si plně, co způsobil vyhnáním milované dcery, i to, jak příšerně naletěl svým zbylým dcerám na jejich sladké řeči a zůstal sám a bez království.
Právě ve scéně bouře, do které je Lear vyhnán svými dcerami a jejich muži a nechává naplno propuknout svůj žal, výrazně figuruje krutá sebeironie i skutečnost, že se nenacházíme v realitě, ale v divadle. Scéna, kdy se král Lear zmítá v bouři, začíná tím, že herec přichází před větrák, který na něho fouká. S Learem přichází i Šašek se soupravou na postřik plevele a proud vody, který stříká z hadičky, namíří před větrák, čímž dosahuje efektu deště, který kropí krále od hlavy až k patě. Scéna je ke všemu temně nasvícena (k takové výrazné stylizaci scény dochází v inscenaci pouze jednou, a to v tomto případě). Aby byla bouře intenzivnější, přináší představitelé Glostera a Kenta další obrovský větrák, který na krále pouští ještě silnější poryv větru a představitel Glostera práská kovovou deskou, čímž imituje zvuk hromů. Celá mizanscéna působí nesmírně komicky: tři lidé zajišťující spektakulární bouři pomocí různých přiznaných technik jsou přítomni na jevišti s nezúčastněným výrazem, který kontrastuje se srdceryvným projevem ztrhaného, vodou a deštěm zmítaného Richtermoce.
V inscenaci se ale setkáme nejen s odstupem při konstruování postavy, ale i s úplným vystoupením z role,
jako když Martina Czyžová ponouká Vojtěcha Drahokoupila, kterého oslovuje jeho křestním jménem, aby si zkusil foukat větrákem, který na jevišti zbyl po bouři, „do prdele“. Sama předtím fouká do lidí, prý protože je to skvělá věc, protože je herečka a protože může. Tyto situace ukazují další úroveň mocenských vztahů, jež jsou důležitým tématem dramatické předlohy: herci jsou ti, kteří vše ovládají v tom smyslu, že se nic na scéně neděje „zázrakem“, za vším stojí živí, skuteční lidé, a tihle živí skuteční lidé na vás (diváky) teď foukají větrákem, protože můžou, dali jste jim k tomu svolení tím, že jste se ztotožnili s úlohou publika. Inscenace má celkově silnou politickou rovinu, která se často realizuje ve strohých komentářích postav. Příkladem mohou být slova Edmunda, který při odchodu z jeviště po tom, co naplánuje sesazení svého otce, procedí: „Tahle země není pro starý“. Stejně jako tyto komentáře je i sebeironie v inscenaci vyhrazena především mladším postavám (viz dále). Ve druhé polovině představení se odehraje několik zásadních aktů násilí, ve kterých se právě tato sebeironie a černý humor objevuje výrazněji.
Když má být například oběšena nejmladší dcera krále Cordelie, ukáže se, že oprátka visící u zadní bílé stěny je moc nízko, pokyny „Oprátku down“ nefungují a Cordelie tak sama natahuje hlavu, aby pomohla ostatním zinscenovat svoji smrt. Pro kontrast je možné zmínit podobně zásadní násilnou scénu, která se odehraje těsně před přestávkou, a to oslepení Glostera. Na tom na rozdíl od věšení Cordelie není komického nic, oslepení se odehraje tak, že je Gloster povalen na zem a na oči mu dupne vévoda Cornwall (Natálie Holíková). Gloster se následně zvedá a s krvavým šátkem přes oči si zmateně hledá cestu z jeviště ještě v průběhu přestávky. Stejně jako král Lear je Gloster ve většině svých projevů vážný až tragický, je to přeci jen tragédie dvou rodin, nebo možná tragédie dvou starců? Mladé postavy dokáží být i v tragických situacích komičtí, pro ty se přeci otevírá nový svět, ti jsou nyní u moci, a i když jsou někdy krutí, ještě nejsou ztrhaní životem a umí si z dění kolem sebe udělat legraci, která často, pravda, působí poněkud mrazivě. Kent, ačkoliv rozhodně není nejmladší, je v tomto vzorci výjimkou, možná proto, že je to tak trochu mistr převleků a po svém vyhnání se vrací, aby Learovi otevřel oči. Když je například za trest vsazen Regan a jejím mužem do klády, na otázku Leara „Kdo ti to udělal?“ odpovídá, „On a ona!“ přičemž vzápětí komentuje vně postavy svou vlastní repliku slovy: „To je strašně heteronormativní… Zrušte rodinu!“
Pokud bychom vnímali tohle balancování mezi komičností a tragičností, mezi odstupem a zapojením jako něco, co poukazuje na umírající svět starých a vzestup mladých, má toto střídání v inscenaci své opodstatnění. Jinak by mohlo působit jen jako náhodné emoční odpojování a zapojování diváků ve stylu 50 na 50, protože realistický projev i sebeironie mají v představení zhruba stejnou důležitost. Co by se ale inscenaci dalo vytknout jednoznačně, je zdlouhavost, která je místy způsobena možná právě tímto neustálým střídáním sebeironie a seriózního projevu. Také využití živé hudby, kdy zpívají Regan a Goneril o pokroku, který nejde zastavit, se sice tematicky do inscenace hodí, ale při svém častém opakování začíná postupně působit spíše jako výplň a domnívám se, že představení by se bez něj obešlo.
Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- KLICPEROVO DIVADLO – Král Lear
- Překlad: Jiří Josek
- Režie: Michal Hába
- Dramaturgie: Martin Satoranský
- Výprava: Adriana Černá
- Hudba: Jindřich Čížek
- Pohybová spolupráce: Ondřej Jiráček
- Hlasová spolupráce: Eva Spoustová
- Video a projekce: Matouš Ondra
- Asistence režie: Iva Hronešová, Marie Bösová
- Hrají: Filip Richtermoc, Jan Vápeník, Jiří Zapletal, Vojtěch Říha, Petr Kult, Martin Klapil, Martina Czyžová, Natálie Holíková, Štěpánka Todorová
Psáno z premiéry 5. října 2024.
