Další inscenací, kterou na letošní Divadelní Flóru dovezl Michal Hába, a to společně s kolektivem Lachende Bestien, je Vojcek_Jednorozměrný člověk. Ten měl premiéru letos v lednu v pražském Divadle X10, v rámci festivalu jsme jej zhlédli v Moravském divadle Olomouc. Kritika kapitalismu a elitářství na prknech kamenné divadelní instituce vyzněla ještě o něco naléhavěji a možná i trefněji, než je tomu v méně honosném prostoru domácího, nezřizovaného divadla.
Vojcek je dvouhodinová nabušená jízda plná intertextů, metadivadelnosti, prdele (a to ve všech jejích významech), barev, světel, tance a disca. A v tomto krásném obalu se nám bez servítků otvírá kritika dnešní (post)kapitalistické společnosti, založené na prekarizaci nejen dělnictva, ale v dnešní době také intelektuálně pracující kreativní, nejčastěji humanitně vzdělané střední vrstvy. Vážná látka s přesahem k reálným dobovým událostem je zpracovaná jako nevázaná komedie, ve které se neustále probourává čtvrtá stěna, málem je podpáleno divadlo a oholen jeden zadek.
Hába se drží předlohy podle Büchnera jen malíčkem a na zbylých prstech k inscenaci přilepuje svoje vlastní,
z původního textu jen volně odvozené komentáře ke stavu současného světa. Na dvě stě let starou hru inspirovanou skutečnými událostmi, kdy byly v době jejího sepsání v Prusku konce 19. století na vojácích prováděny experimenty, při kterých museli například jíst jen hrachovou kaši, což u nich vedlo k halucinacím a dalším tělesným i psychickým poruchám, citlivě naroubovává témata dnešní. Vojcek (Mark Kristian Hochman) je „jednorozměrný člověk“, jak se v inscenaci mnohokrát zopakuje, lapený v koloběhu vydělávání peněz a s tím spojených povinností. My všichni jsme tak trochu Vojcek, my všichni jsme tak trochu jednorozměrní kvůli působení kapitalistické společnosti a jí diktovanému důrazu na konzum, na což inscenace poukazuje a zároveň tyto dnešní jevy společně například s mediální přehlceností výsostně divadelními a spektakulárními prostředky kritizuje. Nastavuje zrcadlo společnosti, nebo možná ani ne tak zrcadlo, jako spíš prdel, jak z jeviště také zazní.
Pasáží, které přímo tématizují tuto kritiku, je ve dvouhodinovém ohňostroji legrace a zmaru spousta. Například už v brechtovském stylu zcizovaného herectví, který je pro inscenaci, stejně jako pro Hábova Peera Gynta, který byl rovněž na festivalu uveden, typický. Příkladem může být třeba situace, kdy si Bartoš odskočí do publika zahrát si na diváka: „To je určitě kritika konzumní společnosti,“ stěžuje si. „Oni nás přijeli z Prahy moralizovat,“ paroduje jeden ze známých českých diváckých stereotypů. Narážky na kapitalistický rámec fungování společnosti ovšem v inscenaci nacházíme na každém kroku, třeba když padne řečnická otázka, jestli Vojcek vlastní věci nebo věci vlastní jeho, nebo když Doktor (Ondřej Jiráček) dělá Vojckovi přednášku, ve které kapitalismus přirovnává k láčkovci.
Inscenace se na novodobé společenské problémy odkazuje skrze novodobá popkulturní témata, která společností rezonují a mají potenciál učinit akademickou kritiku společenského systému přístupnější a – nebojme se to přiznat – zábavnější. Například tu máme Britney Spears – nejen, že se na jevišti hrají její písničky, na které aktéři tancují a používají z nich slogany („You better work, bitch“ coby další odkaz na kapitalistický imperativ práce jakožto nejvyšší společenské hodnoty člověka), ale je k ní v odkazu na jejího manipulativního otce přirovnáván i Vojcek jako nesvéprávná osoba závislá na autoritě někoho jiného. Ve Vojckově případě je to Doktor a Hejtman (Kryštof Bartoš), kteří podobně jako v případě známé zpěvačky „řídí“ Vojckovu „kariéru“, dávají mu rozkazy a vnucují mu, co by si měl myslet a co by měl odmítat.
Vojcek například dostává přednášku od Hejtmana, jak by se měl snažit, že i Jób dělal těžkou práci, a tak by se měl i Vojcek soustředit na svůj „job“. Následně dochází k „hábovským“ slovním hrátkám s Jobovým jménem a anglickým slovem pro práci – job, čteno džob. Občas ho Bartoš vysloví anglicky, občas česky, a nakonec jako Hejtman vyzývá Vojcka, aby mu udělal blowjob… Když se Vojcek začne chystat, že daný rozkaz vykoná, Hejtman ho zastaví, že to by přece neudělal, že by se tak nesnížil a že se Vojckovi určitě nechce. Tím implikuje, že by se Vojcek měl proti svému ponižování a tyranizování vzbouřit, což nakonec také udělá – ovšem způsobem, který je zhoubný opět jen pro něj jako pro jednotlivce, nikoli pro kapitalistický systém jako celek.
Další utlačovanou osobou příběhu je Marie (Marie Machová), která o sobě bez obalu prohlašuje, že je kurva. Vždy, když přichází zpívá „Přicházím, něco zpívám, ua. Reifikovaná kurva.“ Pokud někdo jiný toto vulgární slovo použije ve větě, reaguje, jako by volali na ni. Tímto způsobem Marie tematizuje marginalizované postavení žen ve společnosti, které je i v dnešní době stále zřejmým problémem: Doktor dokonce říká, že podmanit si ženu je stejně tak slastné jako podmanit si přírodu, čímž na scénu přináší další téma, jež v kritice kapitalismu často zaznívá, a sice spojitost mezi vykořisťováním a marginalizováním konkrétních společenských skupin a životního prostředí. Marie sama je v této inscenaci spíše typizací ženy, než ženou samotnou: Žena jako malá naivka, žena jako sexualizovaný objekt, který je snadné svést, žena jako pouhé tělo určené k plození dětí – to vše jsou aspekty ženství, které se skrze tuto postavu v Hábově čtení Vojcka zhmotňují. Nejedná se přitom ani tak o inscenování mužského pohledu na ženu, pro který se vžil dnes hojně užívaný pojem male gaze, ale spíše o fragmenty názorů, které o ženě má celková společnost, zahrnující i jiné ženy. A nejde ani tak o to, že je Marie žena. „Reifikovanou“, tedy objektifikovanou, zvěcněnou kurvou může být každý z nás, jak zmínil i sám Hába při besedě k inscenaci. Navíc v průběhu představení se takovou Marií stane i sám Vojcek a z Marie se naopak stane zase takový Vojcek – nejen proto, že si v závěru představení prohodí oblečení, ale spíše proto, že některé aspekty lidské existence ve společnosti nemají gender a problémy kapitalismu se skutečně týkají každého bez ohledu na jeho pohlaví. A nejen ve fikčním světě Hábovy inscenace.
Stejně jako v Peerovi si Hába i ve Vojckovi hraje s prostorem, na rozdíl od monumentální dřevěné kulisy-pozadí a množství hudebních propriet v adaptaci Ibsenovy klasiky ale zcela jinak. Scénografie je prostá, pár židlí na levém boku, na pravém mixážní pult, na zemi červený baletizol a uprostřed ocelový stůl, který podle potřeby představuje břeh rybníka, vyšetřovací stůl nebo také prostě jen nespecifikovaný objekt na sezení. Kolem dokola červené reflektory a podlouhlé bílé xenony, které dodávaly atmosféru a jejich přepínání určuje přechody mezi scénami. Hába také maximálně využívá hloubku prostoru jeviště Moravského divadla: úplně vzadu u dekorací zbavené holé stěny třeba pobývala mezi svými výstupy Marie, ale tak, aby stále byla vidět, ale zároveň byla upozaděna – jak se to postavě v příběhu hry děje. V přední části jeviště samozřejmě nechybí obligátní mikrofony, do kterých Hejtman křičí svoje rozkazy pro Vojcka nebo Vojcek skrze ně dostává od Doktora kázání, či do nich v závěrečné scéně deklamuje svoji tirádu odporu vůči kapitalistickému systému.
Hába si ve svém „jednorozměrném“ Vojckovi vzal Büchnerovu předlohu, zabalil ji do aktuálnějšího hávu, přidal špetku (možná víc) kritiky moderní společnosti a pověsil do vzduchu témata, která by tam v každém případě měla viset všem na očích. A i když to bylo všechno jedna velká smršť, která málem doslova vzala s sebou i diváky (a to hlavně při závěrečné scéně, kdy Jindřich Čížek při waterslidingu sjel až do publika), fungovalo to skvěle. Vše v této inscenaci stojí hlavně na brilantní herecké akci, která se na Floře nezastavovala a jela dál, i když z herců tekly vodopády potu. Ke konci byly stejně všichni mokří od hlavy až k patě, když se topící scéna s Vojckem a Marií zvrhla ve hru na Bonnie a Clyda a závěrečnou vodní klouzačku, do které se neostýchala po vyzvání herců zapojit i jedna z divaček.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- LACHENDE BESTIEN – Vojcek_Jednorozměrný člověk
- Režie a scénář: Michal Hába
- Asistence režie: Veronika Macková
- Dramaturgie a produkce: Veronika Linka
- Výprava: Adriana Černá
- Hudba: Jindřich Čížek
- Hrají: Kryštof Bartoš, Jindřich Čížek, Mark Kristian Hochman, Ondřej Jiráček a Marie Machová
Premiéra 27. ledna 2024, psáno z reprízy 17. května 2024 v rámci festivalu Divadelní Flora Olomouc.
FOTO: archiv Lachende Bestien
