Těhotenství je samozřejmost… mělo by být. Nebo ne? Ne, ne, ne, žena má být těhotná, já mám být těhotná! Já chci být těhotná.
Současný australský režisér a spisovatel Simon Stone se při psaní oceňovaného dramatu Yerma (2016) inspiroval slavnou Pláňkou Federica Garcíi Lorcy a přenesl příběh neplodné, blízkými opuštěné ženy ze španělské vesnice do současnosti. Hostující Kamilu Janovičovou do role bezejmenné hlavní hrdinky v ostravské Komorní scéně Aréna obsadila režisérka inscenace Kateřina Dušková, což se ukázalo jako dobrý tah, protože její ztvárnění Ony, která se přes své kariérní úspěchy a zdánlivě spokojený vztah cítí prázdná, sama, možná až zbytečná či nepotřebná, je plné citu a snahy o konfrontaci diváka právě skrze tyto silné emoce. Ona nevidí smysl života v ničem jiném než v roli matky, avšak paradoxně právě to jí osud přes všechnu její snahu odpírá. Komorní scéna Aréna prostřednictvím inscenace Stoneovy hry umožňuje intenzivně prožít pocity ženy zoufale toužící po dítěti, která postupně propadá beznaději, protože jí byl tento dar odepřen.
Inscenace, která v Komorní scéně Aréně rozhodně stojí za vidění, se jeví jako drama vztahových problémů a
otázek vlastní identity, psychologické i společenskokritické zároveň. Klade důraz na konflikty mezi postavami, když zobrazuje postupný zánik vztahu Ony a jejího manžela v podání Michala Čapka se zaměřením na do psychologický rozměr postav, a především na emoce, které motivují jejich chování a někdy jimi doslova zmítají. Představení zobrazuje úspěšný život ony, řítící se ovšem s její postupně rostoucí nekontrolovatelnou touhou po početí do tragického začarovaného kruhu, někdy ovšem narušeného komickými momenty: například ve scéně, kdy Ona v práci potkává svého ex (Jan Lefner) – setkávají se ve výtahu, kde nastává dlouhá a trapná chvíle smalltalkingu, jako vystřižená ze skutečného světa.
Držet se na vrcholu čtenářského žebříčku jako úspěšná blogerka a novinářka, mít pohodový a spokojený vztah s milujícím partnerem, užívat si mládí. Co víc si přát? Snad jen dítě, ve kterém budu vídat tvoji tvář, tvoje rysy, tvou zapálenost do života. Když se Ona svěří s touhou po dítěti Johnovi, opilý, ležící odevzdaně na zemi pod tíhou své přítelkyně, která na něm dominantně rozkročmo sedí, se k otcovství příliš nemá. Jak ale odmítnout lásku a zklamat nadšení osoby, kterou tolik milujete? Tato první diskuse na téma těhotenství mezi oběma partnery však není nijak intenzivní. Založit rodinu se zdá jako dobrý nápad. Co když se ale postupně ukáže, že mají na početí přece jen odlišný pohled? Zde začíná příběh gradovat – myšlenky na dítě stanou každodenní náplní ženina života, která to samé navíc očekává i od Johna, například pravidelným vyžadováním sexu během plodných dnů. Po čase nezdarů s otěhotněním přichází Ona s nápadem asistované reprodukce. Během opětovných pokusů dochází Johnovi trpělivost a jeho city k Oně postupně chladnou. Jestliže se na neplodnost díváme očima Ony, nedržet v rukou vlastního potomka (adopci kategoricky odmítá se slovy „o tomhle už nikdy nemluv“) je tragédie. John se snaží chránit jejich vztah, jenomže Ona chce za každou cenu otěhotnět a vztah s partnerem ji přestává zajímat.
Při sledování příběhu divákovi může hlavu zaplnit klubko asociací a otázek, mimo jiné těch namířených na sebe samého – dokázal/a bych s takovou tíhou samoty vypořádat, mám pro postavy určité pochopení, nebo vnímám chování hlavní hrdinky jako afektované či přehnané? Jaké to vlastně je – nemožnost počít dítě, neschopnost donosit jej? Publikum ve své voyerské pozici může dokonce pocítit potřebu hrdince radit nebo se nad její situací pohoršovat – „Měla počítat s tím, že mít dítě v pozdějším věku je riziko.“ „Neměla do sebe sypat antikoncepci.“ „Měla pochopit, že John rodičovství nevnímá stejně jako ona.“ „Nojo, biologické hodiny tikají…“ Tento způsob uvažování však tváří v tvář zoufalosti Ony umožňuje uvědomovat si, že bez ohledu na její zaslepenost se jedná spíše o předsudky, které jako společnost máme, když ženy redukujeme pouze na „stroje na rození“ a vnucujeme jim svoje (patriarchální?) představy o tom, jak a kdy je správné mít dítě. Ona je ale především citlivá. Její emoce ji převálcují a její citlivost se promění v ničivého zabijáka jejích vztahů – nejen s manželem, ale také se sestrou. Ona Kamily Janovičové se přes nesčetné a finančně náročné, vztah narušující nezdary s umělým oplodněním stane posedlá představou, že je skutečnou matkou. „Představuju si ho jako kluka“, říká do prázdna, neschopná vnímat cokoli jiného než svoji v představách zhmotněnou touhu po dítěti.
Vedle (sebe)destruktivních pocitů Ony může divák v inscenaci sledovat také vývoj postavy Johna. Z milujícího nastávajícího, který je schopen pro svou drahou Onu udělat cokoli, – koupit velký dům, vydělávat „velký peníze“, přistoupit na rodičovství, ačkoli to není přesně ta budoucnost, kterou by si pro sebe představoval, začít s umělým oplodňováním – se sice nakonec stane rozvedený muž, který se však na rozdíl od Ony má rád a je schopen říct ne. Schopen říct, já už nechci, nemůžu, končím. Tento rozdíl v uvažování Ony a jejího manžela v inscenaci plasticky ukazuje, že emoce, které si nezvědomíme a nepokusíme se je reflektovat, nás mohou pohltit, a nakonec i zničit.
Hlavní hrdinka si neuvědomuje, nebo snad ani nechce uvědomovat, jak svým úzkostlivým a ublíženeckým chováním ve skutečnosti ubližuje své rodině a přátelům, i sama sobě. Jenomže jak těžké je vyrovnat se s prázdnotou, když vás matka (se kterou má Ona zjevně složitý vztah celý život) neobejme, nebo jen s odporem, jak sledujeme v jedné z psychologicky mrazivých scén? Jak hrozný pocit to je být odmítnutá vlastní matkou? A co hůř: sama se nestát matkou, nezažít ten pocit štěstí držet vysněné dítě po jeho narození – kterému se její matka naopak zřejmě bránila, jestliže těhotenství a pravděpodobně i celé mateřství pro ni bylo zklamání a neustálé omezování se, jak dceři v jednu chvíli zoufale vmete do tváře.
Vědět, že v žádném dítěti niky neuvidím Johna, neuvidím v něm sebe, nebudu ho držet v náručí, kojit ho, objímat. Je to nesnesitelný pocit. Během představení jsou všechny tyto pocity diváků velmi blízko – dostávají se jim přes jevištní rampu až pod kůži.
Autorka je studentkou 2. ročníku navazujícího magisterského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- KOMORNÍ SCÉNA ARÉNA – Yerma
- Autor: Simon Stone podle Federica Garcíi Lorcy
- Překlad: Viktor Janiš
- Režie: Kateřina Dušková
- Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
- Hudba: Darek Král
- Scéna: Pavel Kodeda
- Kostýmy: Kateřina Dušková, Anna Marie Kocychová
- Pohybová spolupráce : Denisa Musilová
- Inspice : Martin Kopecký
- Text sleduje : Kamila Holaňová
Premiéra 14. října 2023, psáno z reprízy 3. prosince na festivalu OST-RA-VAR.
FOTO: Komorní scéna Aréna
