Nad otázkami nejen o muzikálu se s námi rozpovídala velmi talentovaná a všestranná umělkyně Radka Coufalová. Tato, brněnskému publiku dobře známá herečka, vystudovala v moravské metropoli JAMU a ihned po jeho dokončení se v roce 2001 stala členkou muzikálového souboru Městského divadla Brno. Zde nazkoušela mnoho krásných rolí. Jednou z nich je role vypravěčky v Josefově pestrobarevném plášti, za kterou si vysloužila, jak cenu Thálie, tak respekt svých kolegů. Nyní hostuje mimo svou domovskou scénu, v Ostravě v muzikálu Evita. Roli Evity Radka zkouší už podruhé.„Teď už si to jenom vyšperkovávám a vychytávám si opravdu úplné nuance.“ podotkla na toto téma.
Jaký je Váš úplně první divadelní zážitek?
Nejstarší vzpomínku mám na baletní Broučky v Divadle Jiřího Myrona. Byly mi asi tři nebo čtyři roky. Potom jsme taky chodili do Divadla loutek na představení Betlém.
Na divadelní jeviště jste se poprvé postavila v Komorní scéně Aréna. Po jaké době se vracíte na ostravské jeviště?
Kromě Arény jsem také hrála jedno představení v Divadle Petra Bezruče, a v jedné činohře v Divadle Jiřího Myrona. Tenkrát jsem tu hrála dohromady asi pět her. Poté se mi podařilo se sem ještě vrátit do operety po studiu na JAMU v roce 2001 a nazkoušela jsem Popelku. Takže je to už 13 let.
Kdy Vás poprvé napadlo, že chcete být herečka?
Vážně mě to napadalo ve druhém ročníku, kdy jsem na gymnáziu přemýšlela, co budu dělat po škole. A vzhledem k tomu, že jsem vždycky recitovala, a tancovala na dost dobré úrovni u Lenky Dřímalové (nynější šéfka baletu NDM), hrála jsem na klavír a tak nějak jsem byla všestranná, tak mi přišlo nějak logické, abych to spojila do jednoho žánru. Původně jsem se chtěla hlásit na DAMU. S tímhle cílem jsem šla do Komorní scény Aréna, ve kterém mě opravdu nikdo neznal. Přišla jsem tam jako holka z gymplu a zeptala jsem se paní ředitelky, jestli by nepotřebovali mladé herečky. Paní ředitelka nevěřila vlastní očím, ale naštěstí byla tak laskavá, že poprosila tenkrát uměleckého šéfa Pavla Cisovského, aby se na mě podíval a prozkoušel. No a já jsem se mu líbila, a asi do měsíce jsem dostala svoji první roli. Byla to role v Goldoniádě v režii Tomáše Jirmana a hrála jsem tam nějakou služtičku.
Váhala jste někdy nad svým hereckým povoláním? Kdy?
Myslím si, že jakmile o sobě herec přestane pochybovat, tak nastane jeho konec. Jsou okamžiky, kdy si neumím představit, že bych dělala něco jiného, ale potom jsou chvíle, kdy si říkám, jestli mi to stojí za to. Jestli mám chuť ještě ztrácet energii nebo jestli už to nemám zabalit. Někdy to stojí hodně velké úsilí. Když jsem byla mladší, tak jsem pochybovala, jestli na to mám. Teď už jsem v takové fázi, kdy by mi bylo bez divadla moc smutno.Teď spíše řeším organizační věci: to, že jsem máma, a že bych měla být víc času doma. Tím, že už mám rodinu a za sebou hodně životních zkušeností, tak si vůbec neumím představit, že bych šla hrát divadlo někam jinam, než k nám do Městského, protože už tam mám vybudovanou pozici a je mi tam strašně dobře mezi těmi lidmi.
Roli Evity jste získala již podruhé. Je to jedna z nejkrásnějších a zároveň nejtěžších muzikálových rolí. Jak se Vám zpívá? Získala jste k ní nějaký vztah?
Pro mne je to nejtěžší muzikálový part. Šla jsem do toho znovu, protože jsem věděla, že mne to udrží v pěvecké kondici. Jsem šťastná za to, že už to mám jednou nastudované. Teď už si to jenom vyšperkovávám a vychytávám si opravdu úplné nuance. Žasnu nad tím, jak je to napsané, jak je to těžké a jak to asi málo kdo ocení. Vím, že je to na první poslech náročné, ale pro mne to je úplná výzva. V Brně jsem měla možnost nazkoušet Evitu s jiným režisérem než s Péťou, ale výsledek toho zkoušení mě moc neuspokojil. Chtěla jsem si Evitu zkusit jinak a věděla jsem, že na to Petr určitě půjde jinak, protože jeho režie znám. Moc se mi líbí, jakou práci dělá, a proto jsem vlastně přišla na konkurz. Jsem moc vděčná za to, že to můžu zkoušet znovu. Minulý rok jsem v Karlíně zkoušela Mam’zelle Nitouche, přesně tu samou, kterou jsme dělali v Brně, a pro mne už to žádný přínos nebyl, protože to bylo opravdu jen kopírování. A teď ne, teď to chce Péťa úplně jinak, chce jiné emoce, v jiných místech přitlačit. Baví mě to. Jsem ráda, že jsem do toho znovu šla.
Evitu jste si zahrála poprvé v Brně. Je mezi ní a ostravskou verzí velký rozdíl?
Co se textu týče, tak je toho opravdu malinko, asi 30 %. Dalo se to v klidu přeučit. Navíc si myslím, že to tomu pomohlo, vzhledem k tomu, aby to bylo srozumitelné pro diváky na první poslech.
V režii Petra Gazdíka jste si už zahrála. Jak se s ním spolupracuje?
Spolupracuje se mi s ním velmi dobře. Navíc je to můj kolega, už se známe patnáct let, hráli jsme spolu Máriu a Tonyho, Sally a Cliffa, jako herci jsme spolu partneřili již mockrát. Jako režisér mne poprvé vedl při Mary Poppins.
Liší se nějak spolupráce s ostravskými kolegy od brněnských? Liší se ostravské zkoušení od toho brněnského?
V našem Městském divadle je soubor lidí, kteří jsou sólisti. Tam není žádná company, jsou to všechno lidi, kteří jsou použitelní během vteřiny jako sólisti. Jsou připraveni, jsou k tomu i vybaveni, prostě s tím byli do divadla už přijati, že jsou flexibilní. Tady ty možnosti takové nejsou. Je to přirozené, už jenom proto, že je Ostrava menší město a ten výběr je poněkud menší. U nás v divadle jsme v neustálém ohrožení toho, že nás někdo nahradí. Tady se mi líbí, jak jsou lidé nadšení, s jakou energií do toho jdou. Jsou hrozně vděční. Snaží se panu režisérovi splnit první poslední. Škoda té stránky toho zázemí. U nás v Brně jsme zvyklí na to, že jde všechno, myslím organizačně, co se týče kostýmů, techniky. U nás neexistuje slovo „nikdy“, „nejde“, to nám náš pan šéf Stanislav Moša zakázal. Tady je ještě pořád takový zkostnatělý systém u těch státních podniků. Takže vlastně pořád slyšíme, že něco nejde, že něco není schválené a musí na to být několik razítek. Myslím si, že by tohle v umění vůbec být nemělo. Už jen proto, že když je skupina lidí, kteří pracují na uměleckém díle, tak se všichni snaží, aby vytvořili nejlepší výsledek, a myslím tím i techniky, myslím tím všechny lidi, co se v divadle pohybují, tak všichni mají to úsilí to dotáhnout k tomu jednomu večeru, a i k dalším reprízám, aby to bylo co nejlepší. Tady to trošku ti lidi berou jako práci, že si splní „od- do“, pracovní dobu a o nic víc už jakoby nejde. Ale přesto, když se to těm lidem vysvětlí a vlastně je nadchneme, tak jsou ochotni se pokusit to hodit za hlavu a pomoct. My jsme u nás v Brně zvyklí, že to jde bez prosení, přemlouvání a vysvětlování. Možná to je tím, že jsme napůl státní a napůl soběstační.
Premiéra se blíží, máte trému? Jak obecně trému zvládáte?
Já trému mívám až v den premiéry. Ten den vnímám trošku jinak, snažím se moc neunavit a podvědomě vím, že ten večer má přijít. Dřív si to nepřipouštím. Největší záchvat trémy mám až těsně před mým výstupem, pak vyjdu na jeviště a po chvilce to ze mě spadne.
O Vašem domovském divadle (Městské divadlo Brno) je známo, že často hrají muzikáloví herci v činohře a činoherní v muzikálu. V čem se cítíte více „doma“?
Já nemám ráda rozdělování na muzikálové herce a herce. Já beru herce. Herec buď umí zpívat a tančit, anebo neumí. Náš šéf v Brně chce, abychom byli všichni všestranní. A tohle mě baví, a jsem ráda, že mám takovou možnost, a že nemusím být jenom ve škatulce muzikálové herečky
Získala jste Thálii za roli vypravěčky v Josefově pestrobarevném plášti. Co Vám tato cena přinesla? Změnilo se něco?
Přinesla mi lepší pozici v divadle. Zvedl se mi plat a měla jsem větší příležitosti. Mně osobně to vnitřně přineslo větší klid do práce, že už nemusím něco pořád obhajovat. Herec v podstatě musí pořád s každou rolí něco obhajovat. Je to jakýsi tlak, ale když herec dlouho nic nedělá, tak potom tlaku touží, a když je toho hodně, tak zas zuří, že je toho hodně.
Váš manžel je také muzikálový herec. Mluvíte si do práce?
O práci se doma bavíme. Připomínky si dáváme. Někdy je to k dobru věci, někdy to člověk musí podělit dvěma. Snažíme si pomáhat. Baví nás to, máme stejný vztah k práci. Navzájem se obohacujeme. Určitě to má i své stinné stránky, ale to je asi v každém vztahu, kde dělají lidé stejnou práci. Paradoxně jsme spolu zkoušeli dvakrát, ale to už je velmi dávno. Od té doby co máme děti už nejsme obsazováni společně, už z hlediska organizačního, abychom to zvládali. Ráda bych si něco se svým manželem zase nazkoušela.
Věnujete se malbě a sochařství. Co je nejčastějším objektem Vašeho malování / sochaření?
Hlavně ženy. Nemaluji barvami. Je to druh perokresby. Našla jsem si svoji techniku, říkám tomu kolorované perokresby. Zatím se to lidem líbí, je o to zájem. Mě to baví, já si u toho odpočívám. Dále dělám takové sošky, které mají okolo 40-50 centimetrů a jsou z nepálené hlíny. A ještě jsem se asi před sedmi lety pustila do dřevořezby. V lednu jsem teď měla svou patnáctou výstavu. Někdy funguju jako taková „dárková služba“. Často si u mne lidé díla objednávají, například potřebují obrázek pro maminku. Já se jim snažím vytvořit něco osobně na míru.
Také navrhujete divadelní kostýmy. Ve kterých inscenacích už se Vaše návrhy objevily?
Já v této oblasti nejsem vzdělaná. Oslovila mne moje pedagožka Jana Janěková. Ta vlastně může za moje malování a za moje sošky. Dodala mi osobní odvahu je vystavit. Jednou mi řekla, jestli bych nechtěla zkusit kostýmy. Nakonec jsem je udělala pro její tři inscenace. Bylo to Na dotek, které se hrálo na malé scéně Mahenova divadla a poté v Redutě, a potom dvě opery, které jsme hráli na znojemském festivalu barokní hudby – Dona Giovanniho, ve kterém hrál Adam Plachetka, dnešní sólista Vídeňské opery a Acise a Galateiu od Handela. Ještě jsem na jednom představení oblékala taneční skupinu od Davida Strnada. Nevím, jestli bych tímto směrem chtěla dál jít, protože nejsem v tomhle směru vzdělaná. Dělám to vše intuitivně. Nerozumím tomu oboru, a to mě hrozně omezuje a moc si na to netroufám. Jana Janěková mě také oslovila, abych jim do jednoho absolventského představení vytvořila choreografii. A také Stano Slovák mne oslovil, abych vytvořila pro jeho ročník choreografii v Pokrevních bratrech.
Jak si představujete ideální volný den?
To vím úplně přesně. Probudím se u nás na chatě se svou rodinou. Mám otevřené dveře na verandu, na kterou už září sluníčko. Já se s hrnkem kávy a se snídani vypotácím na terasu a už se vyhřívám na sluníčku. Děti si tam hrají a řádí. Pak pomůžu s obědem, a poté si zalezu do své dílničky a něco kutám. Na chatě hlavně řežu. Pak se jde do hospody na jedno, samozřejmě procházkou. Zpátky na chatu, udělá se večeře a pak si třeba zase něco maluju až je všechno hotové a děti jsou šťastné.
Foto: Jef Kratochvil a Martin Popelář
