Zpět na výpis článků

DFKH: Jinaká Kutná Hora

Od 7. do 9. září pražské Divadlo X10 uspořádalo Divadelní festival Kutná Hora, který se každoročně snaží do historického města dostat přehlídku současného nezávislého divadla. Festival byl založen v roce 2015 Kryštofem Koláčkem a Vojtěchem Varyšem, avšak vlivem nešťastných událostí se tato zakládající dvojice rozpadla a v roce 2018 převzalo festival Divadlo X10, které každoročně navazuje na původně vzniklý koncept.

Oproti minulému ročníku bylo největší proměnou nové uspořádání prostor festivalu. Z kutnohorského pivovaru, uzavřeného prostoru, a tím i poměrně uzavřené komunity se festival pokusil expandovat do centra města, ať už do areálu Galerie Středočeského kraje GASK, městského Tylova divadla a Kaple Božího těla nebo v rámci nově vzniklého šapitó v parku pod Vlašským dvorem či místního Baru Pod Schodama, ve kterém se odehrával program Y: Events kurátorské dvojice Anny Chrtkové a Petra Dlouhého, o kterých v této festivalové sérii píše kolega Viktor Hájek.

Dramaturgie festivalu velmi zdařile performovala hodnoty nejen „Xdesítky“, ale celé sociální bubliny, která na festival přijela a více či méně aktivně na něm participovala. Jak popisuje samotná anotace festivalu, tematicky se přivezené inscenace shodují na tom, že se snaží o „současná autorská divadla se zaměřením na aktuální texty či autorské projekty reflektující současné palčivé společenské situace.“ Letošní ročník se pojmenovaně i nepojmenovaně zaměřoval na téma jinakosti, ať už skrze dramaturgii hlavního programu, Y: events nebo v hudební lince, reflektující témata rasy a genderu.

První den festivalu začal představením Slovenského národného divadla Budete mať luft!, tematizujícím události z roku 1928, kdy v slovenské obci Pobedim při jedné z místních zábav opilá skupina z hospody napadla místní, dosti početnou romskou komunitu. Při této tragédii bylo zabito několik příslušníků komunity, avšak tresty za tento čin byly minimální, i když se vedení obce snažilo o – až směšně nízké – odškodnění pozůstalých. Slovenské národní divadlo příběh zinscenovalo postupy na pomezí činohry a dokumentárního divadla a vyprávěním ex post, zásadní bylo už samotné zhmotnění událostí na scéně a možnost sledovat jednání aktérů události v „realistickém“ médiu performance. Propojením silných hereckých akcích a výrazných folklórních kostýmů proti čistě bílé scéně vznikl pozoruhodný kontrast, stejně jako v práci s textovou složkou. Ta bohužel někdy až nesystematicky pracovala s mísením fiktivních dialogů a (pravděpodobně) dobových výpovědí bez jasného předělu, čímž byl často význam a časoprostor těžce čitelným a v důsledku poněkud matoucím.

Druhý den, pátek, byl na divadelní program poněkud bohatší než ten zahajovací. Od pěti hodin olomoucká nezávislá scéna Divadlo na cucky představila svou, na konci minulé sezóny premiérovanou, inscenaci Tanec dervišů. Ta prolíná dva poměrně nesourodé příběhy, jejichž neustálé proplétání poněkud ztěžuje diváctvu interpretaci témat, která režisérka Barbara Herz v inscenaci odkrývá. Jedná se o monodrama vystavěné režisérkou na základě skutečných událostí, ve kterém herečka Veronika Lazorčáková během hodiny a půl vystřídá spousty hereckých poloh a ztělesňuje dvě postavy. Jednak Dušana, který byl odsouzen k trestu odnětí svobody za pěstování marihuany, jednak Evu, která pochází ze sociálně vyloučené rodiny a díky tomu se potýká s apriorním odsouzením společnosti, i když ona sama nikdy nic špatného neudělala. Mezi klasické postupy režisérky Barbary Herz bychom mohli zařadit rozřazení děje do kapitol, které nacházíme i v této inscenaci způsobem, jenž z představení dělá až klipovitou, výrazně epizodickou podívanou. Stejně tak mezi klasické aspekty tvorby Divadla na cucky patří, že pracuje s malým prostorem, takže rekvizity je často třeba schovat, kde se dá, například přímo do scénografie, a s publikem usazeným blízko jeviště nechává herečky a herce komunikovat klidně i provokativním způsobem. Všechny tyto danosti jsou v inscenaci patrné a bohužel tím znalého diváka či divačku nepřekvapí a ve vztahu k příběhu spíše poněkud zmatou.

Poté následovalo představení zastřešujícího Divadla X10, které představilo zinscenovaný román Standy Bilera Destrukce. Inscenace velmi silně pracuje s pocitem nezapadnutí do „tradiční“ společnosti. Učitel (Václav Marhold), který se přestěhuje do malého města, se snaží pochopit mechanismy, jakými funguje zdejší komunita, a zapadnout mezi starousedlíky. K tomu mu na scéně pomáhá dalších pět herců a hereček postupně střídajících různé postavy. Scéna je minimalistická, velmi zdařile pasovaná na prostory X10 a tentokrát přenesená na hlavní jeviště městského Tylova divadla. Tím vznikla nutná adaptace scény na jiný typ prostoru a diváctvo zde sedělo na vytvořené konstrukci hlediště na jevišti. Samotná scéna, v jakémkoliv prostoru, je doplněná o někdy až karikaturní kostýmy a vizuály jednotlivých postav, které i svou často stylizovanou hereckou akcí podtrhují ironický humor románu, i jeho převedení do divadelního textu.

Páteční večer vyvrcholil dvojicí paralelně odehraných představení: Krajinou přílivu: Spis / Růžena Vacková a pohybovou událostí od skupiny Pulsar Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče. Já osobně jsem byla na představení Pulsar, které silně tematizovalo ženy, které z politických důvodů opustily Bělorusko, tedy obrazně vyšly z lesa, vyjmuly páteř ze svého hřbetu a vzaly si ji místo meče. Pohybová performance se odehrávala ve foyer jedné z budov GASKu a začala tím, že nám performerky, oděné do bílých stejnokrojů, rozdaly texty, v kterém vždy byla podtržena jedna věta. Nejprve je četly ony a následně tuto úlohu přenesly na nás, diváctvo, které prvně pobízely ke čtení svými upřenými pohledy až následně organicky začala vznikat performance, kdy se jednotliví a jednotlivé z nás zapojovali samovolně. Následně jsme se přesunuli do spodních výstavních prostor galerie, kde začala pohybová performance, v níž však ještě fungovalo jasné rozdělení prostoru na jeviště a hlediště, a tedy i performerek a diváctva. Následovala třetí část, při které jsme se přesunuli mezi vystupující i my a mohli jsme nahlédnout do osobních věcí, které si uprchlice mohly a musely z rodné země přivézt. Dočasná emocionální komunita tak odcházela z představení obohacená o vlastní participaci, která v tomto případě byla velmi nenásilná a funkční.

Sobota, a tedy i poslední den festivalu, byla věnována především bulharské dramaturgické linii: jako první bylo na programu scénické čtení Edging tomorrow tří autorských textů bulharských umělců a umělkyň. V režii Jana Doležela z brněnské JAMU jsme se setkali se třemi různými provedeními této scénické koláže. První z textů řešil téma osobních vztahů v současné, ve smyslu poněkud roztříštěné, nepospolité a neustále se proměňující společnosti. Při vstupu do šapitó v parku jsme dostali sluchátka a jako první jsme vyposlechli upřímný, často ironický rozhovor dvou lidí doplněný o taneční výstupy ve formě silent disco. Ty byly složeny z hereckých akcí přítomného souboru X10 a naší vlastní taneční participace v prostoru, kdy jsme mohli tančit na písně ve sluchátkách. Druhý z autorských textů byl čtený ve formě monologu Vojtěchem Hrabákem (členem souboru X10), který byl do té doby spíše v pozadí události. Třetí a poslední část měla podobu projekce záznamu zkoušky scénického čtení v prostorách zkušebny X10.

Další z „bulharské sekce“ bylo představení 37 SIREK v koprodukci 36 Monkeys z Bulharska s Tartproduktion z Německa, které se zabývalo tématem imigrantů, v tomto konkrétní případě imigrantky, která odjela právě z Bulharska do Německa ošetřovat umírajícího staříka. Ryze činoherní představení bylo doplněno o loutku v životní velikosti, která představovala právě zmíněného staříka. Tím se konkrétní příběh poněkud zcizil a o to více působil jako všeobecný problém západní civilizace, která stále nakládá minimálně poněkud nešťastně s různými minoritami, které jsou i v dnešní době často vykořisťovány. A to přesto, že navzdory snaze o jeho zviditelňování mu stále není věnována dostatečná pozornost.

Poslední bodem festivalového hlavního programu byl neobvyklý formát choreografického koncertu Dance baby, dance, jak událost uváděla programová anotace, přičemž se opět jednalo o bulharskou skupinu umělců a umělkyň, autorkou konceptu byla choreografka Zhana Pencheva. Koncert se tentokrát odehrával v šapitó, ve kterém jsme se jako diváctvo ocitli na raveové party. V rámci té performeři a performerky tančili velmi tělesným, sexuálním způsobem a až přehnaně často navazovali oční kontakt s diváctvem. Tato neverbální interakce překračovala hranice komfortu a vytvářela zvláštní hru na to, kdo první uhne pohledem. Zároveň se rovina překračování osobních hranic v průběhu performance začala rozpadat do čistého zážitku ravu, během kterého se postupně perfomeři a performerky svlékali velmi animálními pohyby a navzájem se intenzivně dotýkali ostatních vystupujících.

Všechny tři pomyslné složky festivalu, tedy hlavní program (doplněný o pohádky, o kterých píše v této sérii Lada Hradilíková), Y: Events (reflektuje Viktor Hájek) a hudební produkce se navzájem prolínaly a doplňovaly, ať už v časových rozvrženích nebo esteticky intenzivních zážitcích. Změny prostor, ve kterých festival fungoval v letošním ročníku, dopomohly k jiné, možná více otevřené atmosféře, i když ani tentokrát se nepovedlo výrazněji zapojit místní komunitu – což ovšem v ničem neubírá na kvalitě dovezených inscenací a skvělé organizaci akce.

FOTO: DFKH