Autorky recenze: Kristina Kalendová a Anežka Kolísková
Dokonalá svatba je situační komedie od britského dramatika Robina Hawdona, jejíž hlavní devízou je různorodá škála postav s rozličnými charaktery, jež se dostávají do nejroztodivnějších situací plných bláznivého a fyzického humoru. Moravské divadlo Olomouc ji uvádí v novém překladu Jana Šotkovského s podtitulem „To bude ještě náročný…“ A náročné to taky bylo, jelikož na představení jsme šly dvě a po jeho zhlédnutí jsme se rozhodly, že společně napíšeme i recenzi. Jelikož jsem zjistily, že máme obě na inscenaci poněkud odlišný názor, přišlo nám jako výzva pokusit se inscenaci zreflektovat společně a svoje pohledy na ni si vyjasnit v dialogu.
Dokonalá svatba je komedie plná překvapivých dějových zvratů. Pro inscenaci je charakteristický dynamický temporytmus, který je pro situační komedii jakožto žánr více než žádoucí. Rychlý sled scén je místy prokládán pomalejšími výstupy, ve kterých se vytváří potřebné napětí a nastolují se proměny zápletky. Na jevišti se zkrátka neustále něco děje, i přes to se však divák neztrácí a drží krok s rychlým tempem příběhu. Jediné, v čem se poněkud ztratit může, jsou dialogy, které zní v průběhu celého představení takřka neustále a divák časem už ani neví, co kdo komu řekl a v jaké situaci se v ději právě nacházíme. Příkladem může být Billův (Marek Pešl) výstup v závěru představení, ve kterém v podobě rychlého monologu shrnuje celý dosavadní děj. V této a podobných situacích může nastat problém v tom, že monolog je odříkán příliš překotně, takže se diváci nestihnou zorientovat, o čem se právě mluví, a závěr Billova výstupu tak vyznívá poněkud chaoticky.
V režii Michaely Doležalové a Romana Vencla klade Dokonalá svatba důraz především na komediální stylizované herectví. Důležitým prvkem inscenace je v tomto směru fyzický humor, který je zpočátku funkční a baví, ale postupem času se stálé opakování rádoby humorných sketchů stává spíše plytkým a únavným – a taktéž předvídatelným. Nejedná se přitom o humor satirický, který tne do živého a dokáže i popíchnout nebo urazit, ale spíše o humor krotký, jehož hlavním cílem je pobavit – což se mu celkem i daří. Dokonalá svatba je zkrátka z ranku neproblematického bulváru, nic nekritizuje, ani neřeší žádné aktuální téma, a kromě zábavy neobsahuje v podstatě žádnou přidanou hodnotu.
Vztahová zápletka je postavená na jednoduché rámcové situaci, kdy se Bill noc před svojí svatbou vyspí
s jinou ženou. Tento svůj přešlap se pak po většinu hry snaží nějak skrýt a vyřešit. Ze začátku mu v tom pomáhá jeho svědek a kamarád Tom (Petr Vaněk), dokud se neukáže, že právě s jeho slečnou se Bill vyspal. V tu chvíli Tom otáčí a v návalu emocí se snaží Billovi ublížit. Příběh, tudíž i jednání postav, je povrchní a předvídatelný a narativní struktura hry je plná komediálních klišé. Příkladem může být scénka, ve které Bill schová Judy (Kristína Herz), se kterou se předtím vyspal a ráno se s ní probudil v jedné posteli, v koupelně, kde se má Judy převléknout. Bill jí radí, aby se, až vyjde ven, vydávala za pokojskou. Posléze zaúkoluje Toma, aby Judy dostal nepozorovaně z apartmá pryč, aniž by si toho všimla Billlova nastávající Rachel (Vendula Nováková). Jenže když Tom přijde do pokoje, setká se tam s opravdovou pokojskou, kterou ovšem považuje za Judy, protože ji jen zběžně zahlédl u dveří koupelny. Zmatky a omyly se začínají kumulovat a záměna Judy a pokojské Julie se dějem táhne a dodává mu palivo až do samého konce.
Co se týče herectví, shodly jsme se na tom, že většina hereckých výkonů byla spíše slabší a nepřesvědčivá, herci a herečky ve svých rolích nepůsobili příliš sebevědomě, jako by je nestavěli z logiky situací, ale jen pro vnějškový efekt pobavení publika. K tomu je nutno podotknout, že na jednu stranu takto dramaturgicky uchopená herecká složka koresponduje s daným komediálním žánrem, v němž jsou postavy pojaty spíše jako stylizované typy než psychologicky prokreslené charaktery, a určitá plytkost či nepřesvědčivost hereckých postav tak může souviset i s dramatickým pretextem Dokonalé svatby. Zároveň zvolené pojetí odpovídá zkušenosti běžného diváka s podobně realisticky pojatými televizními situačními komediemi o mezilidských vztazích.
Na druhou stranu je tento jednorozměrný typ komedie formou, která sice vždy bude mít své diváky, ale otázkou zůstává, zda je v dnešní době ještě relevantní. Opakovaného, až přestylizovaného fyzického humoru, komediálních gest a ukřičeného způsobu hraní je divák podle našeho názoru spíše brzy přesycen a má tendenci se začít nudit. Dokonalá svatba v MDO není v tomto ohledu výjimkou. Monstrózní gesta, naddimenzované pohyby a přehánění v práci s hlasem u některých postav dosahuje takové intenzity, že působí až jako karikatura sebe samých (otázka je, jestli záměrná). Jako příklad můžeme zmínit scénu Tomova pláče, která je zavedena do takového stylizačního extrému, že je až neúnosná. Stojí za to zmínit, že se v inscenaci objevuje kromě fyzického humoru i ten čistě slovní, který se tu ale vyskytuje v menším množství, je vcelku funkční a úspěšně balancuje na hranici trapnosti. Ovšem replika „Ufiknout za přefiknutí,“ kterou ke konci představení pronese Tom, když nahání Billa s nožem na dort s touhou ho vykleštit, jedné z recenzentek ještě přišla vtipná, pro druhou však byla už příliš „na sílu“.
Jednoznačně jsme se ovšem shodly na tom, že práce s prostorem a scénografie je v této inscenaci kreativní a funkční. Scéna je pojednána realisticky: prostor jeviště je rozdělen stěnou na dva pokoje vkusně vybaveného hotelového apartmá, laděného do světlých tónů. Jednotliví herci a herečky v zářivě barevných či tmavých kostýmech tak působí vůči světlému pozadí kontrastně, což vytváří výrazný estetický dojem. Jediná z postav, která barevně ladila a mírně splývala s pozadím, byl ředitel hotelu Dupont (Tomáš Krejčí). Jeho barevná stylizace by se dala pochopit jako metafora jeho pevné propojenosti s hotelem, se kterým za dobu, co v něm pracuje, jakoby srostl a stal se jeho nedílnou součástí.
Dokonalá svatba je tak v celku odlehčenou situační komedií s funkční a vkusnou scénografií. Mezi její silné stránky patří úderný temporytmus, díky němuž čas představení plyne svižně a divák má pocit, že se stále něco děje. Bohužel inscenace ztrácí přepjatostí fyzického komična a celkovou povrchností. Taktéž nepřesvědčí svými charaktery, se kterými je člověku místy skutečně zatěžko se ztotožnit nebo si v nich najít cokoli jiného než příliš hrubou a povrchní karikaturu.
- MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC – Dokonalá svatba
- Překlad: Jan Šotkovský
- Režie: Michaela Doleželová, Roman Vencl
- Asistent režie: Zdeněk Nedorost
- Scéna: Hana Knotková a Eduard Přikryl
- Kostýmy: Hana Knotková
- Hudba: Filip Tailor
- Inspice: Věra Šindlářová
- Nápověda: Ivana Smudová
- Hrají: Vendula Nováková, Marek Pešl, Petr Vaněk, Kristína Herz, Jana Posníková, Naděžda Chroboková-Tomicová, Tomáš Krejčí
Premiéra 20. srpna 2021 v Moravské divadle Olomouc, psáno z reprízy 15. února 2023.
FOTO: archiv Moravského divadla Olomouc
