„Update… up to date… is my body up to date?“ Z naléhavosti, se kterou performerka Doris Uhlich pronáší tuto několikrát se opakující frázi, mrazí. Trhavé pohyby, do uší bijící techno hudba, průhledný tank, válcovitý objekt, jenž je svým bílým osvětlením po většinu času trvání představení jediným zdrojem světla, bílý kouř… to vše navozuje pocit, že se člověk ocitl v jakési sci-fi dimenzi, a odtrhnout oči od dění uvnitř tanku je prakticky nemožné.
Doris Uhlich se na Divadelní Floře představuje vůbec poprvé. Tato uznávaná rakouská choreografka ve své práci boří mýty o těle, kráse a klasičnosti tance, a je průkopnicí tzv. nahého tance, který má opačný cíl, než by se na první pohled mohlo zdát. Není v něm nic erotického či lascivního, tělo je zde jednoduše nástroj pro předání čehokoliv, co má performer, v tomto případě Uhlich, touhu světu sdělit. Její dílo je prosycené tématy spojenými s uvažováním o povaze lidského těla v porovnání se strojem, otázkami ideálu krásy jak je konstruován v dnešní společnosti a tázáním se po povaze reality.
Název TANK nám, Čechům, evokuje bojové vojenské vozidlo, avšak u Doris Uhlich žádnou militarizaci nenajdeme. Tank v jejím rodném jazyce, rakouské němčině, znamená nádrž, a přesně tu vidíme na jevišti při vstupu do sálu. Jediný důvod, proč vidíme na cestu ke svému sedadlu, je z ní se linoucí jasné bílé světlo. Nádrž je plná bílé mlhy, proto působí prázdným dojmem.
To, že je Uhlich uvnitř nádrže, zjišťujeme v momentě, kdy přitiskne svou dlaň na sklo. Následuje druhá dlaň,
poté chodidlo… Jak kouř z válce mizí, postupně se objevuje celá a začíná se v něm pohybovat, postupem času stále rychleji a rychleji. Odráží se od jeho stěn ze strany na stranu, otáčí se přitisknutá na stěny a její odraz občas v určitém bodu otočky splyne s reálným tělem, což je fascinující sledovat. Prezentuje své tělo ze všech úhlů, své opravdové, nevyretušované, nahé tělo. Když se poprvé postaví čelem k publiku a začíná mluvit, je to zároveň i poprvé, co s ním navazuje kontakt a vlastně si všímá, že v místnosti není sama. To zaznělo i na debatě s Uhlich, kdy sama prohlásila, že když je v tanku, nevidí do hlediště a uzavřený prostor spolu s namířenými světly jí navozuje dojem, že je opravdu naprosto sama.
Její monolog, který zhruba v polovině hodinového představení doplní pohybovou linku o text, je působivý propletenec trhaných slov, opakovaných slabik a postupně se rozvíjejících frází. „There is no sweat. No robot is sweating.“ Žádný robot se nepotí. Lidské tělo není robot, není dokonalé, není proporčně a konstrukčně perfektní a nikdy nebude. Ideál krásy, jak je přítomen v současném veřejném diskurzu, je konstrukt. Uhlich hrdě stojí a roboticky upraveným hlasem z mikrofonu zní: „I am in transparency, I stand in transparency, I dream in transparency.“ Jsem, stojím, sním transparentně. Tohle jsem já a nebojím se, že mě druzí budou odsuzovat. „I see you in transparency, you see me in transparency, I come to you in transparency.“ Já vás vidím transparentně bez bariér (šatů, předsudků…), vy vidíte mne, přicházím k vám… Ukazuje nám svou nejhlubší, nejzranitelnější, nejintimnější stránku, a stejně chce ona vidět nás.
Ke konci představení Uhlich otevírá padací dvířka na podlaze válce a protahuje se jimi ven. Prochází se po jevišti, přibližuje se k divákům, avšak bez jakéhokoli erotického podtextu. Stojí před námi jako obyčejný člověk, naprosto obnažená, ukazující lidskou bytost takovou, jaká doopravdy je. Tělo. Odlesk potu na nahé kůži. Hrudník zvedající se v pravidelném zrychleném dechu. Zpátky ve válci se nás ptá „Is my body up to date?“ Je moje tělo aktuální? Jsem v tomto, podle společnosti nedokonalém těle s celulitidou, povislou kůží a tukovou vrstvou na břiše, pro vaše oči dostatečně dobrá? Ženy i muži jsou pod neskutečným tlakem, aby vypadali určitým způsobem, oblékali se podle moderního stylu, udržovali krok se všemi trendy, měli eightpack a široká ramena, D košíčky s velkým zadkem, ale hlavně ploché břicho a žádnou celulitidu prosím!
Doris Uhlich se v této povedené inscenaci podařilo přitáhnout pozornost k tomu, co je doopravdy. Každé tělo je jiné. S jiným metabolismem, jinými geny, jinak postaveným hrudním košem, který nezmenšíme ani šedesáti kliky za minuty. A každé tělo má také pár věcí společných. Body is a machine. Breath machine. Love machine. Dream machine. Fight machine. Každé tělo totiž dýchá, miluje, sní a bojuje.
- TANKDORIS UHLICH & BORIS KOPEINIG – Tank
- Koncepce, text, choreografie a provedení: Doris Uhlich
- Koncepce, text a DJ: Boris Kopeinig
- Dramaturgická spolupráce: Adam Czirak, Yoshie Maruoka
- Design: Angela Ribera, Konstanze Grotkopp, Juliette Collas
- Světlo: Sergio Pessanha
FOTO: Divadelní Flora Olomouc
Premiéra 14. března 2019 v Tanzhaus NRW, Düsseldorf, psáno z reprízy 13. května 2023 na festivalu Divadelní Flora Olomouc.
