To přinesla na 26. Divadelní Floru, jež před několika dny začala v Olomouci, Miřenka Čechová v inscenaci Baletky, ve které přetavila svou stejnojmennou prózu do divadelní podoby. Jak ve své knize, tak v inscenaci poukazuje na problémy spojené se studiem baletu, přičemž vychází ze svých osobních zkušeností na základě paměti a tehdejších deníkových zápisků.
Celé to začíná jako krásný, byť naivní dětský sen. Spustí se audio nahrávka malé holčičky, která typicky dětským, poněkud šišlavým hlasem popisuje, proč by se chtěla stát baletkou a co se jí na baletkách líbí – že jsou „krásné“, mají „krásné“ šaty a „krásně“ tančí. Miřenka Čechová posléze přichází mezi publikum v princeznovských šatech s velkou mašlí na hlavě – v kostýmu znázorňujícím tyto dětské sny, které kdysi měla i ona sama. Stylizuje svou promluvu jako naivní holčička a tím podporuje a doplňuje dětský sen proudící z audionahrávky. Proplétá se mezi diváky v hledišti s hravostí dítěte a doslova chytá zář reflektoru, který se vždy přesune jinam zrovna v momentu, kdy se konečně dostane do jeho světla. Hravost a naivita, která se nachází na povrchu této divadelní metafory, se ale rozplývá a atmosféra se stává hutnější, když v ději inscenace postupně vidíme, co vše musí baletka snést, aby mohla stát v této záři reflektorů. Čechová se na jevišti mění z malé holčičky v dospělou ženu, kterou je nyní. Leží na břiše, trhá ze sebe šaty a klube se z nich v syrové nahotě-obnaženosti v light designu Filipa Horna, který zvýrazňuje její žebra a celkovou pohublost.
Téma obnaženosti a nahoty prostupuje celou inscenací, nejedná se však o nahotu fyzickou, ale o obraznounahotu duše. Rozebrání sama sebe až na dřeň, sebeodhalení až na kost. Baletky jsou osobní zpovědí Miřenky Čechové, která zároveň tímto otevírá tabuizované téma výuky baletu, o kterém většinová společnost ví málo nebo nic a nedostatek znalostí nahrazují právě romantické představy o krásných a éterických baletkách, zmíněné na začátku představení. Čechová studovala balet na Taneční konzervatoři v divokých devadesátkách, což se do inscenace propisuje scénou, kdy s Mary C, která zajišťuje na jevišti live hudbu, mají typické dobové šusťákové bundy a Čechová ve svém rapovém výstupu zmiňuje jointa, který Mary C zároveň kouří v evokaci dívčích záchodků „na intru“ z knižní verze.
Příběh je vedle hereckého projevu performerky vyprávěn také prostřednictvím audio a videonahrávek – některé Čechová sama komentuje přímo na jevišti, jiná mají svou vlastní zvukovou stopu, namluvenou také Čechovou. Jedno z videí ukazuje dvě baletky, které si obouvají piškoty a pak začínají cvičit, zvuky v sále jako šustění oděvu nebo klouzání cviček po podlaze jsou hyperbolicky zvýrazněné, takže se pozornost diváků soustředí na těla obou baletek a proces jejich disciplinace. Čechová výstup na videu komentuje do amplionu jakoby hlasem taneční pedagožky, čímž podporuje dojem „buzerace“ a nadvlády, kterou škola nad těly mladých baletek má.
Inscenace je spíše než soudržným dramatickým dějem sérií izolovaných výstupů, které z různých stran ilustrují její ústřední téma, tedy způsoby manipulace a zneužití moci v prostředí baletní konzervatoře, kterou Čechová vystudovala. V jednu chvíli je tak například na jevišti tma a hudební pult barevně bliká do rytmu hlasité klubové hudby, rovněž odkazující k devadesátkám. Čechová usedá před zrcadlo se žárovkami, které také blikají. Prohlíží se v něm, zkrášluje se a při tom zpívá „jsi jenom tělo.“ Její odraz se v zrcadle, které funguje jako digitální kamera, postupně proměňuje – jsou přes něj promítnuti hemžící se červi jako obraz postupné zkázy těla či je její tělo deformováno tak, že se zdá tlustší, podobně jako se samy sobě jeví mladé baletky v důsledku neustálého bodyshamingu. Proměny těla se objevují i v dalších částech inscenace, například v té, kde Čechová popisuje definici tzv. „pleasera,“ člověka, který se všemožně snaží zavděčit autoritě. Následně si performerka obléká polystyrenovou karikaturu ženského těla s velkými prsy a břichem, bere nůž a odřezává nejdříve prsa, pak břicho a posléze ze sebe toto falešné tělo strhává a snaží se ještě více odřezat břicho, aby dostála požadavkům na ideální tělo baletky. Nepříjemné zvuky řezání polystyrénu a odlesky reflektorů od plochy dlouhého nože se zarývají divákovi pod kůži, vyvolávají nepříjemné pocity a umocňují celkový dojem šoku z toho, co všechno jsou dívky schopné podstoupit, aby se zavděčily pedagogickému sboru ústavu, který se k nim chová otřesným způsobem.
V inscenaci je i pasáž, kdy si Čechová přiveze průhlednou káď s vodou, na jejíž hladině plavou kusy mikrotenového plastu. Čechová se do vody noří, nejdříve jen nohy a pak i celá. Ve vodě se různě kroutí a pohybuje, při tom se na ni lepí plast. Tento výstup znázorňuje bezmoc, kdy se studentka baletu topí v dané situaci a přemýšlí, jestli by nebylo lepší to celé ukončit.
Celá inscenace je především útokem na lidské emoce, snahou předat poselství prostřednictvím silné citové výpovědi. Je silná jako sama performerka, která se nebojí mluvit o problémech, které se nevyskytují jen v prostředí baletu, ale v celé společnosti. Ukazuje, jak těžké může být bojovat se svými démony a že není jednoduché se dívat na sebe skrz přednastavená zrcadla společnosti, ve které se pohybujeme. Inscenace ale naznačuje, že každý z nás má v sobě sílu tyto démony skolit a rozbít mnohdy pokřivená zrcadla, která nám nutí náš obraz ne takový, jaký je, ale založený na společenských normách a konvencích.
- MIŘENKA ČECHOVÁ & SPITFIRE COMPANY: Baletky
- Koncept, režie, performance: Miřenka Čechová
- Hudba live: Mary C
- Dramaturgie: Martina Kinská
- Režijní spolupráce: Janka Ryšánek Schmidtová
- Herecká spolupráce: Tereza Dočkalová
- Hudba: Martin Tvrdý
- Light design: Filip Horn
- Animace: Linda Arbanová
- Video: Tereza Vejvodová
- Kostýmy a objekty: Eva Matoušová
- Scéna: Petr Boháč a Eva Matoušová
Premiéra 23. února 2022 v Paláci Akropolis, psáno z reprízy 13. května 2023 v rámci festivalu Divadelní Flora Olomouc.
FOTO: archiv festivalu Divadelní Flora Olomouc.
