Autorský text Otec hlídá dceru Ondřeje Novotného otevírá otázky mileniálů a jejich střet s ostatními generacemi. Jak nést zodpovědnost za sebe samého? A jak za ostatní? Jak překonat rodinné a společenské trauma? Hra vznikla v rámci Studia pro nové drama, které vede Národní divadlo v Praze a dává prostor mladým dramatikům najít si vlastní téma a výzvy a následně texty třeba i zinscenovat. Právě drama Otec hlídá dceru bylo uvedeno v únoru minulého roku na Nové scéně v režii Jana Friče, který patří do stejné generace jako autor textu, a proto byl bytostně niterní témata generačních střetů a traumat schopen na jeviště převést s velkou dávkou citu a porozumění.
Příběh se pomalu rozvíjí z obyčejné procházky otce s dcerou v nenápadné rozkrývání generačních rozdílů, postavení muže v roli otce a jeho úzkosti ze závazků a zodpovědnosti. Postdramatický text umožňuje minimální využití interakcí herců a hereček mezi sebou a spíše se soustředí na jejich sdělení popisu děje a probuzení divákovy imaginace za doprovodu výrazné vizuální složky Marka Brožka a light designu Martina Špetlíka.
Diváci se také neocitají v hledišti, ale jsou pozváni na jeviště, kde sedí po obou stranách naproti sobě. Na okraji je malá dcera (Veronika Lazorčáková), která po celou první půli představení za pomoci dataprojektoru maluje všemi barvami fantaskní výjevy, jež jsou ostatními herci a herečkami komentovány a konfrontovány s jejich představami. Tyto „dětské“ obrázky jsou následně promítány na velké plátno nad ní. Dítě se kresbou projevuje asi nejsvobodněji. V opozici k promluvám otce (Radúz Mácha) a matky (Jindřiška Dudziaková) jsou jejich emoce těmito výtvory doplněny o možné dojmy dítěte. Díky koláži výpovědí vzniká plastičtější obraz, jakým způsobem se každý z nás staví ke každodenním situacím, ale i k opakované otázce zodpovědnosti. Možná že to není lépe popsatelné než právě prostým jazykem vodových barev, ať už se jimi vyjadřuje dítě, dospělý či senior. Dokud se však jimi vyjadřovat nepřestane.
Protipólem k myšlenkám v první části se stává druhá půle, ve které se teď již starší dcera stará o otce (Ondřej Pavelka). Ten je už starý a neschopný svéprávnosti. Najednou jej musí opečovávat ona, která vstupuje do dění jako aktivně jednající na scéně. S velkou dávkou netrpělivosti a nervozity musí proměnit i svůj styl projevu z původně sedícího a nemluvného, až skoro nepřítomného dítěte, v aktivního dospělého člověka. Dcera tím musí začít nést zodpovědnost, do které se jí nechce. Zároveň je její otec osamělý a dcera si nemůže dovolit tuto zodpovědnost v sobě nenajít. Strach ze samoty je podpořen snížením množství rekvizit na scéně stejně jako snížením počtu herců a hereček, a tím překlopením do atmosféry komorního dramatu. Každodenní objekty z první půli ztrácí svůj původní význam a v životě člověka těsně před smrtí jej přestávají mít úplně. Najednou všechny otázky z nastolených témat ztrácejí na významu. Stejně nakonec zůstává člověk – otec – sám a opuštěný, v prázdném pokoji bez vodovkových obrázků svého života.
Inscenace svou minimalistickou scénou i stylem hereckého projevu podněcuje divákovu vnímavost a vzpomínky. Svou jistou nekonkrétností, ale zároveň orámovanou situací každodennosti dává větší prostor k vlastním asociacím. Se vtipem a lehkostí se zaměřuje na téma zodpovědnosti, osamoceného stáří, ale i strachu ze selhání a ze společenských očekávání, které doplňuje poutavá vizuální složka vytvářející pozoruhodnou mozaiku obrazů a vztahů, jež jsme nebo alespoň chceme být schopni v dnešní době vytvářet.
- NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA: Otec hlídá dceru
- Režie: Jan Frič
- Dramaturgie: Jan Tošovský
- Scéna a kostýmy: Jana Hauskrechtová
- Výtvarná výchova: Marek Brožek
- Zvukový design: Michal Kindernay
- Světelný design: Martin Špetlík
- Asistentka dramaturgie: Claudia Benkö
- Účinkují: Pavla Beretová, Jindřiška Dudziaková, Šimon Krupa, Veronika Lazorčáková, Radúz Mácha, Taťjana Medvecká, Ondřej Pavelka, Matyáš Řezníček
Premiéra 17. a 18. února 2022 na Nové scéně Národního divadla v Praze, psáno z reprízy 28. ledna 2023.
FOTO: archiv Národního divadla Praha
