Minulou divadelní sezónu Činoherního studia v Ústí nad Labem končila premiéra inscenace Tady je všechno ještě možné v režii hostujícího Ivana Buraje. Společně s dramaturgyní Terezou Marečkovou tato inscenační dvojice uvedla současný text autorky Gianny Molinari, který skrze zobrazení vnějšího dění a jednání postav otevírá jejich vnitřní, různorodý svět a niterné konflikty.
Na minimalistické scéně, tvořené v zadním plánu plátnem s velkým kruhem coby projekční plochou, vidíme pouze tři stoly s židlemi a vlevo pult s displeji, na kterých běží po celou dobu představení kamerové záznamy z továrny, které dotváří dramatický prostor a divákovi*čce rozšiřují představu o zobrazovaném prostředí.
Zeptal se mě, jestli jsem už někdy pracovala jako noční hlídačka.
Jako diváci*čky se ocitáme v prostorách továrny, do které mladá Ona (Andrea Berecková) odchází
pracovat jako noční hlídačka snad v rámci pomyslného výzkumu, který sice není v inscenaci explicitně zmíněn, avšak v jejím průběhu Ona reflektuje své pocity z práce v továrně a její každodenní provoz způsobem, který odkazuje k vědecké či novinářské investigaci. Svoje zážitky formuluje prostřednictvím promluv do kamery, kterou má umístěnou nad postelí, a záznam z ní se promítá v zadní části jeviště. Právě touto formou vizualizovaného „terénního deníku“ se jako diváctvo dozvídáme o vnitřním prožívání Její přítomnosti v továrně i to, jakým způsobem dění v ní reflektuje. Vidíme ji, jak pozoruje chování svých spolupracovníků, to, jakým způsobem žijí, jak fungují, jak mezi sebou interagují, ale i to, jak po nějaké době začne vnímat, že se na základě její interakce s tímto prostředím proměňuje i její vlastní chování ‒ a co víc, v továrně se objevuje vlk. Honba za vlkem se stává hlavní metaforou inscenace a analogie mezi Onou a vlkem je čím dál tím naléhavější, až vygraduje v samotném konci, kde se na jevišti oba setkají tváří v tvář. Oba dva v jinak sterilním prostředí, tvořeném holou scénografií a studeným světlem, působí jako vetřelci, kteří něco hledají. Ale je otázka, co vlastně a kde.
Inscenace by se dala rozdělit do třech pomyslných celků, které na sebe navazují a dohromady tvoří celistvý zážitek, ačkoli na první pohled mohou působit formálně poměrně různorodě. V první části, která je nejdelší, se ocitáme ve zmíněné továrně a ve velmi pomalém tempu, ať už promluv či pohybů účinkujících, pozorujeme koláž dialogů Ony s ostatními pracovníky továrny i vnitřní monology hlavní postavy. Ty jsou buď přednášeny samotnou protagonistkou nebo pouštěny z nahrávky. Takto nastavené meditativní tempo představení je přerušováno pouze krátkými zastaveními, kdy se mluví o jednotlivých pracovnících továrny, kteří při tom stojí ve štronzu, zdůrazněni stroboskopem.
Intermezzo, a zároveň druhá část inscenace, uvádí žena, která svým civilním vstupem přeruší představení, pronese teatrologickou vsuvku o vzniku divadla, teatralitě rituálů a sezení u ohně a poté nás (diváky) zve na dvorek k ohni (pro ty, kteří by se necítili venku komfortně, je díky live kameře přenášen obraz i zvuk zvenčí na scénu). Herci a herečky vystoupí z role a u cigarety a teplého čaje se dávají do hovoru i s ostatními lidmi z publika. Někdo se bavit nechce, a nikdo jej k tomu nenutí. Tento akt setkání v továrně kousek od lesa/v divadle na zeleném dvorku stvrzuje propojení člověka s přírodou, s jeho přirozenou potřebou samoty, která je někdy důležitá pro schopnost reflexe vlastního i cizího jednání, ale také s potřebou společenství, pro člověka stejně přirozenou – stejně tak působí i Její setkání s vlkem.
Poslední částí je epilog, který nás přesouvá zpět do divadelního sálu. Herci*ečky jsou opět v rolích a publikum se opět dívá. Tato část nás zavádí do moderního obývacího pokoje, ve kterém Její kolega z továrny Clemens (Jan Hušek) vaří špagety a Ona leží klidně na gauči a spokojeně, bez vlka, si užívá „ideální“ domácnosti, zdánlivě beze všech spodních vrstev nebo tajemství. Atmosféra je najednou diametrálně rozdílná. Až tísnivě působící prostředí předchozích dějství nahrazuje útulný byt s moderní kuchyní, prozářený teplým žlutým světlem. Zároveň prostor neztrácí poetiku, kterou navodily dvě předchozí fáze svým pomalým temporytmem a zklidněností hereckého projevu.
Díky využití live kamer, výrazným světelným změnám a rozpohybování diváků přináší inscenace intenzivní mnohovrstevnatý zážitek. Ten umožňuje propojit introspekci vnitřního světa hlavní postavy s objektivizovaným, popisným ztvárněním toho vnějšího tak, že se oba navzájem propojí a vytvoří významovou jednotu. Děje se tak převážně prostřednictvím paralelního pojmenovávání věcí v Jejích reflexích a jejich vizualizací v promítaných obrazech, které Její reflexi určitým způsobem ozřejmují a dotvářejí. Všechny tři části inscenace si přitom udržují svou vlastní specifickou estetiku a časoprostorové uspořádání. V první části navozené pomalé tempo může ovšem působit někdy až zdlouhavě a vzhledem ke dvojímu (skrze kamery a Její reflexe) popisu děje nadbytečně. Tento pocit redundance nicméně narušuje intermezzo, které diváctvo rozpohybovává a estetický zážitek tak získává i tělesný rozměr, takže smysly zpomalené předešlým děním se opět rozpohybují a diváctvo díky tomu získává příležitost významy inscenace nejen racionálně promýšlet, ale také bezprostředně cítit. Tyto protichůdné divadelní principy skvěle uzavírá zmíněný epilog, který není ani pomalým, ani rychlým, prostě je a člověk má možnost se do něj ponořit celým svým rozumem i smysly.
ČINOHERNÍ STUDIO MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM – Tady je všechno ještě možné
- Režie: Ivan Buraj
- Dramaturgie: Tereza Marečková
- Překlad: Marta Eich
- Výprava: Katarína Hládeková
- Hudba: Matúš Kobolka
- Hrají: Andrea Berecková, Jan Hušek, Matúš Bukovčan, Hynek Chmelař, Lukáš Černoch, Marta Vítů, Jaroslav Achab Haidler
Premiéra 22. dubna 2022, psáno z reprízy 18. března 2023.
FOTO: archiv Městských divadel pražských
