Inscenace dramatu Vosa od Morgan Lloyd Malcolmové uvedená ve Slováckém divadle v režii Lukáše Kopeckého se dotýká složitých témat násilí, šikany a nefunkčních vztahů. Ovšem to, jak jsou tato témata v inscenaci zpracována, působí ponejvíc dojmem ohraných klišé, kvůli čemuž jsou některé situace a jednání postav až příliš předvídatelné, a tudíž zcela nepřekvapivé.
Celé představení začíná netradičně, kdy je velmi dobře využit prostor Malé scény Slováckého divadla s hledištěm uspořádaným pomocí menších stolků do podoby kabaretního sezení. U jednoho ze stolků se objevuje těhotná žena, která přitáhne pozornost publika svým nekonvenčním chováním. U stolečku se doslova rozvalí, zapálí si cigaretu a začne si vypisovat na telefonu. Jako diváci pomalu začínáme chápat, že představení už začalo a že mezi námi sedí jedna z postav. Kromě jejího chování to lze rozeznat i díky jejímu barevnému neformálnímu oblečení a posléze reflektoru, který ženu svým světlem vyděluje od zbytku publika. Touto postavou, jak se později dozvídáme, je Carla, jedna ze dvou protagonistek inscenace. Tou druhou je Heather, ale než se objeví i ona, je divákům ponechán prostor, aby si uvědomili, že představení už opravdu začalo.
S příchodem Heather se dozvídáme, že prostor hlediště se pro tuto inscenaci proměnil ve venkovní zahrádku restaurace, která se nachází za dveřmi, odkud Heather přišla. Jedná se o velmi šikovné využití diváků jako spoluaktérů – dalších hostů zahrádky. Mimo tento participativní moment a jednu další situaci, ve které je použit hlas imaginárního herce z reproduktoru, celou hru táhnou jen herečky Tereza Novotná jako Heather a Petra Staňková jako Carla. A přinejmenším na úrovni hereckého ztvárnění to funguje.
Již při prvním setkání obou postav, které se odehrává po dvaceti letech, co jedna druhou neviděly, si lze povšimnout povahových i performativních kontrastů, na kterých jsou obě vystavěny. Světlovlasá Carla v pohodlném oblečení (hoodie mikina a legíny) se nebojí říct nahlas, co si myslí. Působí ledabyle a uvolněně, zatímco hnědovlasá Heather ve formálním outfitu s drahou kabelkou působí upjatě, avšak cílevědomě.
Další z kontrastů se týká tématu těhotenství, s nímž do inscenace přichází jedno z vážných témat, kterých se hra dotýká – náhradní mateřství. Carla a Heathervedou dialog o tom, jak může být někdy složité otěhotnět, a někomu se to naopak přihodí, aniž by chtěl. Postupně vyrozumíme, že právě to je životní situace obou postav. Kontrast je zde postaven na tom, že Carla čeká již páté dítě, zatímco Heather děti mít nemůže. Během této rozpravy, která se stále odehrává u stolku mezi diváky, Heather Carle prozrazuje, že po ní chce, aby zabila jejího manžela Simona, protože Heather podvádí. Za tento čin nabízí Carle značnou částku peněz, a jelikož ta se nachází v tíživé finanční situaci, začíná se formovat hrůzná spolupráce. Již z této scény je možné odvodit, že dítě, které Carla čeká, je Simonovo. Je to škoda, protože tuhle informaci se správně máme dozvědět až skoro ke konci celého příběhu. Jde o jeden z výše uvedených momentů, které jsou kvůli ohraným tématům a jejich stereotypnímu zpracování ve svém důsledku předvídatelné, což výstavbě inscenace poněkud škodí.
Z toho také plyne, že přestože je inscenace na webu divadla představována jako thriller, po nějaké době máme jako diváci pocit, že se jedná spíše o komedii, i přes to, že dvě ženy plánují vraždu muže jedné z nich. Nezamýšlené komično je v inscenaci, bohužel, přítomno po celou dobu, i když se režie i obě herečky zjevně snaží, aby působila vážným a tísnivým dojmem. Já sama mám dvě teorie, proč tomu tak je. Ta první je, že diváctvo bylo až příliš uvolněné a připravené na jiný žánr, což možná zapříčinily i prostory Malé scény, kde je hra uváděna. Lidé se často smáli replikám či situacím, které zjevně jako vtipné nebyly míněny a mně osobně ani vtipné nepřišly. Humor považuji v inscenaci za její spíše okrajovou součást a častý smích publika podle mého názoru svědčí o tom, že se v jejím režijně-dramaturgicko-hereckém uchopení něco nepovedlo.
S tím, proč se komično i přes vážná témata ve hře obsažená, která není vhodné zesměšňovat, v průběhu představení neustále vrací, podle mého názoru souvisí postava Carly, respektive její herecké ztvárnění. Petra Staňková ji zobrazuje jako silnou ženu, která je svá, má ke všemu štiplavé až zesměšňující poznámky, ale zároveň je umí podat velmi vtipně a trefně. Jeden z příkladů: Heather a Carla přemýšlí, jak se zbaví Simonova těla, a Carla navrhne, že z něho udělají krmení pro psa. Když se po ní Heather nevěřícně podívá, dodá lakonicky: „Co je sežrané, to už neobjevíš.“ Ačkoli v první polovině inscenace by snad byla určitá míra komiky přípustná, v té druhé, kdy se má stupňovat napětí a zápletka vrcholí, už ovšem po mém soudu ruší celkový záměr a vyznění inscenace.
V první polovině inscenace Carla a Heather řeší, jak zabít Simona – manžela Heather –, aby se na vraždu nepřišlo. Tyto scény se odehrávají u Heather doma, kde visí na první pohled poněkud zvláštní obrazy s nalepenými nůžkami. Heather s Carlou se o nich metaforicky baví jako o broucích a jiných druzích hmyzu. Ty největší nůžky pak mají znázorňovat parazitující druh vosy, který se objevuje i v názvu inscenace. Souvislost s tématy inscenace je zřejmá. Zmíněný druh vosy parazituje na konkrétním druhu pavouků, do kterých klade svoje vajíčka. Parazitující larvy pak, jednoduše řečeno, ovládají pavouka, který je nucen dělat to, co larvy chtějí. Na tuto skutečnost Carla reaguje slovy, že je to „skoro jako bejt těhotná.“ Název inscenace však může kromě těhotenství odkazovat také na nepříjemné zážitky, které si odnášíme z dětství a které nám mohou „parazitovat“ v myšlenkách a formovat nás špatným směrem. Takové zážitky z dětství totiž v inscenaci utváří současné chování a jednání obou protagonistek.
Ve scénách u Heather doma se průběžně objevují i další humorné prvky, například, když Heather zmiňuje, jaký to mají pěkný „kamarádský pokec“, bez ohledu na to, že zrovna plánují vraždu. V reakci na tuto repliku zazněla dokonce i reakce z publika: „To jo, ty vole.“
Postupně však vyplouvají na povrch další vážná témata – násilí a šikana. Je nám přiblížena společná minulost Heather i Carly, ze které si obě nějakým způsobem odnášejí komplexy. Tempo se téměř psychopaticky stupňuje a představení se přelévá do druhé poloviny, kdy Heather omráčí Carlu, pak ji přiváže k židli a nasadí ji roubík. Odkrývá se pravý plán Heather – zabít Carlu.
Tyto scény měly zjevně představovat onu „thrillerovou“ vrstvu inscenace, ve které dojde ke stupňování napětí, což se ovšem povedlo jen částečně, rozhodně ne v takové míře, jak bych si podle PR informací představovala. Možná za to mohla i hudba, která mi nepřišla vzhledem k deklarovanému žánru vhodně zvolená. Použité melodie mi evokovaly spíše nějaký podprůměrný sitcom a zanechávaly pachuť směšnosti. Hudba nenavodila tu správnou atmosféru – slyšela jsem v ní v jednu chvíli dokonce western, což mě vyvedlo z míry, naštěstí se ovšem melodie v celku inscenace vyskytla jen jednou. Dále jsem v melodické lince odposlechla hororový motiv, což už se více blížilo kýženému efektu. Jedna ze skladeb, které měla k navození dojmu napětí nejblíže, představovala klapot, připomínající klusot koní nebo tikot hodin. Úsměvné bylo, že při začátku této skladby řekla Heather slovo „koníček“. Klapot tak svoji potenci navození dramatické atmosféry v tu ránu ztratil i tím, že zněl příliš dlouho, až začal působit legračně.
Pokusy o eskalaci napětí v druhé polovině představení bylo možné sledovat i v hereckém provedení. Carla v podání Petry Staňkové byla celou dobu v příběhu za tu hlučnější z obou postav. V kontrastu k tomu bylo její jednání v jedné z vrcholných scén, kdy je Carla přivázaná k židli a Heather ji objasňuje, proč k tomu došlo. Ve chvíli, kdy jí Heather sundá roubík, Carla proti očekávání zmlkne a nevydá ze sebe ani hlásku. Může to být způsobeno strachem z Heather, ale také tím, že Heather Carle připomněla nepříjemné okamžiky z dětství – jak svého, tak Carlina. Posléze, vlivem emočního přetlaku způsobeného vězněním a nepříjemnými vzpomínkami na minulost, začne Carla po Heather z plna hrdla křičet, čímž celá situace vyeskaluje.
O navození pocitu napětí se snaží i Tereza Novotná v postavě Heather tím, že když donutí Carlu přiznat se k vině z minulosti, jde si její konfesi poslechnout do hlediště. Snad mělo jít opět o podtržení napětí, o snahu dostat drásavý příběh doslova mezi diváky. V tomto momentě došlo v každém případě k naprostému splynutí herečky s postavou, jehož úspěšnost jinak během celého představení spíše kolísala – snad v důsledku přílišné blízkosti jeviště a hlediště a interakcí diváků, kteří na představení reagovali jako na komedii, takže se Tereza Novotná nemohla do role adekvátně vžít. V situaci, kdy došlo k výraznému proboření čtvrté stěny, se jí to však povedlo a já sama jsem cítila lehký diskomfort, že se postava Heather dostala mezi diváky a sdílela s námi společný prostor.
V druhé polovině představení se také objevuje scéna, jejíž intencí nejspíš bylo způsobit určité pohoršení a vzbudit v divácích pocit odporu, úzkosti či nepohodlí – tedy umocnit nepříjemné pocity spojené se situací uvěznění Carly v domě Heather. Jednalo se o to, že se postava Carly pomočila. Explicitnost aktu však nepůsobila tak hořce a naturalisticky, jak by si daný okamžik zasloužil. Chyběla mu syrovost a šokantnost, o kterou situaci okradla komediální pachuť první poloviny představení.
Oproti dříve zmíněným nedostatkům konec Vosy považuji za velmi vydařený. Osobně příliš nevěřím ve funkčnost otevřených konců, tady se ovšem povedl nečekaně dobře. Celý děj se díky několika trefně použitým replikám chytře zacyklil a přinesl překvapivý dějový zvrat, který netřeba prozrazovat. V každém případě díky němu dostává relativně otevřený konec nádech senzace a pobízí diváky k přemýšlení, jak to vlastně nakonec celé bylo…
- MALÁ SCÉNA SLOVÁCKÉHO DIVADLA – Vosa
- Překlad: Barbora Hančilová
- Výprava: Veronika Watzková
- Hudba: Martin Evžen Kyšperský
- Dramaturgie: Iva Šulajová
- Režie: Lukáš Kopecký
- Inspice a nápověda: Jitka Janečková
- Garderoba, vlásenky a rekvizity: Jitka Juříková
- Světla a zvuk: Zdeněk Kudeřík, Andrej Habarta
- Hrají: Tereza Novotná, Petra Staňková
Premiéra 13. listopadu 2022, psáno z reprízy 4. února 2023 na Malé scéně Slováckého divadla.
FOTO: archiv Slováckého divadla.
