Po rozjařeném začátku sezóny, díky komedii A je to v Pytli!, sáhlo Východočeské divadlo Pardubice při výběru další inscenace po značně kontrastním žánru. Svůj repertoár tak výrazně obohatilo o mysteriózní drama Jméno růže. Divadelní adaptace vznikla podle slavného románu italského univerzitního profesora, sémiologa a spisovatele Umberta Eca a jejím autorem je německý dramatik a režisér Claus J. Frankl.
Divadelní zpracování tohoto rozsáhlého postmoderního románu, v němž se skrývá veliké množství odkazů a témat o způsobu mnišského života, církevních rozporů, inkvizičních procesů, bývá často nevděčně srovnáváno s filmem Jeana-Jacquese Annauda. Nutno však vzít v úvahu možnosti filmové tvorby a tvorby divadelní, v níž se pracuje se značně omezenějším prostorem. Divák, který jde na divadelní inscenaci, měl by se oprostit od vzpomínek na film, jelikož následné konfrontace ho většinou přikloní na jeho stranu. A zrovna u této inscenace v režii hostujícího Petra Kracíka nalezneme přes tematickou okleštěnost tu správnou atmosféru tajemna, jež nenechá divákovu mysl chladnou. A výrazně tomu dopomáhá i chórová hudba Dalibora Štrunce.
Příběh se odehrává v jednom týdnu roku 1327 v klášteře na severu Itálie, kam přijíždí františkánský mnich Vilém z Baskervillu (Jiří Kalužný) se svým pomocníkem novicem Adsonem z Melku (Petr Borovec). Vilém je opatem požádán, aby vyšetřil záhadnou smrt jednoho z mnichů. Ovšem počtu usmrcených náhle značně přibývá a veškeré objevené indície směřují ke knihovně. V ní se ukrývá několik tajných knih, mezi nimiž je i druhý díl Aristotelovy Poetiky, jenž pojednává o komedii.
Divák je od počátku inscenace do děje vtažen především díky věrohodně pojaté scéně hostujícího Jaroslava Milfajta. Kulisy tvořené jako šedivé zdi kláštera osvětlené drobnými žárovkami, ztemnělé světlo a neustále přítomná mlha, to vše dodává správně chladnou a záhadnou atmosféru klášterního prostředí. Při scénách v knihovně dojde k otočení poloviny postranních zdí a vyjetí knihovny. Tento prostor uzavírá ještě zadní stěna, kde se též objeví police s knihami. Přestože jde vskutku o okázalý pohled, střídmější realističnost a efektnost by nikterak neškodila. A to zvláště ve chvíli, kdy postava Petra Borovce trpí halucinacemi. Projekce letícího draka za jeho zády vyznívá zbytečně přemrštěně a člověk se rázem namísto Jména růže ocitá v Harry Potterovi.
Inscenaci by celkově neškodila menší iluzivnost a ostentativnost, jež v důsledku žánru mysteriózního thrilleru ztrácejí na významu a zbavují ho kouzla. Zcela postradatelné by bylo i přinášení každého mrtvého mnicha na jeviště. Kromě postavy knihovníka Malachiáše (Petr Dohnal) totiž všichni stejně umírají mimo jevištní prostor. Zbytečně zveličená je i slepota Jorgeho z Burgosu (Jana Hyhlíka). Světlé kontaktní čočky sice výborně dokreslují mnichovu nevidomost, ale nač takové vyhrocování? Stačilo by více zapojit herecký um, jenž zrovna panu Hyhlíkovi nechybí.
Přes všechny tyto výtky však nutno přiznat, že publikum Východočeského divadla není odchované na anti-ilusivní divadelní produkci. Většina místních recipientů spadá do značného konservatismu, odmítá experimenty a tvůrčí hrátky a vyžaduje konvenční divadlo.
Za zmínku a vyzdvihnutí stojí herecké obsazení především hlavní postavy Viléma z Baskervillu. Jiří Kalužný svým klidným projevem postaveném čistě na mluveném přednesu však nevyznívá monotónně, ale naopak dostává postavu do intelektuální roviny a občasnými úšklebky ji propůjčuje ironický nadhled. A to zejména při řešení dogmatických výkladů církevního učení a sporu o nutnosti chudoby církve. Toto téma nabývá na aktuálnosti v důsledku odehrávajících se církevních restitucí.
Nevýhodnou roli Viléma doprovázejícího učně získal herecky nadaný Petr Borovec. Jako novic nemá mnoho prostoru pro předvedení svých kvalit a po většinu dění musí stát, mlčet a tvářit se zbožně. Ovšem ve chvíli, kdy již jako hříšník podlehnuvší krásné Michale z Ceseny (hostující Tereza Starostková) pro ni naříká, zalesknou se mu i slzy v očích. Jelikož Michala, obviněna z čarodějnictví, hoří na hranici.
V celkově poklidném hereckém projevu všech protagonistů značně vyčnívá Ladislav Špiner v roli bláznivého Salvátora. Špinerovi role excentrických podivínů rozhodně sedí a vždy si je značně užívá. Ovšem měl by si uvědomit, že se nenacházíme v komedii a svou exaltovanost krotit vzhledem k rozdílnému přístupu ostatních herců. Není totiž v tomto případě důvod, aby svou výrazností panoval jevišti. Za obdiv ovšem stojí jeho jeho přirozenost a lehkost s jakou ovládá mluvu čtyřmi jazyky najednou.
Režiséru Petru Kracíkovi nelze rozhodně upřít smysl pro inscenování dramatičtějších a těžších žánrů, jako tomu bylo již ve vynikající inscenaci Mefista. I Jméno růže je ve své téměř dokonalé funkčnosti všech složek rozhodně dílem divácky atraktivním a na spíše mdlém repertoáru Východočeského divadla také potřebným.
Východočeské divadlo Pardubice: Jméno růže. Režie: Petr Kracik, dramaturgie: Zdeněk Janál, scéna: Jaroslav Milfajt, kostýmy: Andrea Kučerová, hudba: Dalibor Štrunc, pohybová spolupráce: Pavel Konvalina
Premiéra 7. a 8. prosince 2013 ve Východočeském divadle Pardubice v 19:00 hodin
Foto: Jan Faukner
