Současná hra britského dramatika Dennise Kellyho se olomouckému publiku poprvé představila v roce 2012, v rámci 16. ročníku Divadelní Flóry Olomouc, a to v podání pražského souboru Divadla v Dlouhé. Činoherní soubor Moravského divadla Olomouc pak tuto hru o současných problémech společnosti představil divákům v premiéře v listopadu stejného roku. Bohužel však olomoucká inscenace vydržela na repertoáru divadla pouhý rok, zatímco Divadlo v Dlouhé ji stále nabízí. Dle mého názoru je to veliká škoda, stáhnout kus, který se věnuje dnešní moderní společnosti se vším, co ji trápí a vyobrazuje její nejskrytější otázky, o tom, kdo jsme a kam směřujeme. Lásku a peníze jsem měla možnost zhlédnout celkem třikrát, z toho dvakrát v podání olomoucké činohry. Loňské seznámení se s Tycovým inscenačním pojetím ve mně zanechalo spoustu nedotažených myšlenek, které hra předesílá. O to překvapivější se pak jevila právě derniéra. Hra se v hercích za rok usadila, vyzrála. Nyní tak konečně vynikla ona naléhavost textu a uvědomění si aktuálnosti hry. Na jevišti byly emoce přímo hmatatelné a herci naplno žili životy svých postav s dokonalou procítěností.
Režie se chopil mladý a talentovaný Mikoláš Tyc z Jihočeského divadla, který s sebou do Olomouce přivedl mezinárodní tým. Scénu totiž vytvořil španělský scénograf Eufrasio Lucena Muñoz a kostýmy pak jeho polská kolegyně, Barbara Wojtkowiak. Hra Dennise Kellyho je achronologická. Na začátku se dozvídáme pointu příběhu, kterou nám Jiří Suchý z Tábora v roli Davida prozrazuje skrze maily, které si píše s francouzkou Sandrine. Hra začíná tedy jakoby od konce. Dalo by se s klidem říct, že se vlastně ani nejedná o ucelený příběh, ale že je hra složena z jakýchsi mini-příběhů, které do sebe postupně zapadají jako dílky puzzlete. David (Jiří Suchý z Tábora) pracuje v telekomunikacích a moc touží po tom mít vlastní „audinu“. Tento sen si však nemůže do určité chvíle splnit. Jeho manželka Jess, je posedlá nakupováním, čímž domácnost zatěžuje dluhy. Potácí se ve svém vnitřním světě otázek bez odpovědí, filozofickými úvahami a vesmírnými teoriemi. Jednoho dne ji její manžel nalezne v posteli, již v bezvědomí, nikoliv však mrtvou. Místo toho, aby se ji snažil zachránit, tak ji k její demonstrativní sebevraždě dopomůže. Ve hře pak pozorujeme totální bezmoc Jessiných rodičů, které smrt jejich holčičky dohnala až k vandalství spáchaného na hrobě jednoho zámožného Řeka. Ve flashbacích se zároveň zpětně vracíme k Jess, k jejímu zážitku s mužem, kterého pobodali na rušné městské třídě, ale i k příběhu byznysu a jím semletých lidí v něm.
Kelly ve své hře používá poměrně silné expresivní výrazy, které určitému typu publika mohou značně vadit. Musíme si však uvědomit, že jsou zde přítomny zcela záměrně proto, aby lépe demonstrovaly a formulovaly současnou uspěchanou dobu. Vývoj dramatiky jde dál a právě současná dramatika mnohdy s takovýmto výrazivem pracuje. Tento fakt zde zmiňuji tak obšírně právě proto, že si myslím, že právě tohle byl jeden z důvodů, proč se inscenace po roce stáhla z repertoáru a je to obrovská škoda.
Na jevišti pak jednoznačně dominuje Lucena-Muñozova scéna, jež byla po celou dobu inscenace konstantní, syrová. V přední části jeviště je umístěna velká kovová konstrukce, která díky téměř naprosté otevřenosti dovoluje vidět divákům, co se děje v zadní části s vyvýšeným pódiem a plátnem. V úvodním recitování e-mailové korespondence můžeme v zadní části jeviště pozorovat na pódiu další postavy hry. Velmi zajímavým jsem pak shledala, když David jmenuje v e-mailu svou ženu Jess. Jess sedící v pozadí v přítmí s ostatními a po vyřčení svého jména vstane a projde se pomalu po pódiu a postupně zase usedá na to stejné místo. Zprvu velmi zvláštně na jevišti působí vertikálně situovaná vana, hned za velkou kovovou konstrukcí však má v inscenaci své nepopiratelné místo. Zatímco tak Suchý strhává na sebe veškerou pozornost publika, pod úzkým modrým pruhem světla se zatím „Sandrine“ koupe a píše si s Davidem. Až do chvíle, kdy se David přizná k tomu, že své manželce dopomohl k sebevraždě. V této chvíli Sandrine z vany vystupuje a již se nevrátí, tím jasně signifikuje konec jejich konverzace. „Scéna není popisná a ilustrativní. Neukazujeme pokojíček, kancelář či vanu, oprošťujeme se od reality, prostor má magickou schopnost se přetvářet a pobízí divákovu fantazii,“ tak definoval scénický prostor Jiří Suchý z Tábora a vystihuje tak přesně mé myšlenky. Vana je úzce propojená s Davidovým přiznáním se a vytváří tak jakousi magičnost možná i díky jemně modrému nasvícení. Prostor konstrukce nám postupně nabízí kancelář, hřbitov, nemocnici, bar a svatbu, vše jednoduše, ale přesto velmi intenzivně díky prýštícím emocím a zpola zodpovězeným otázkám bytí a víry člověka, kolem které se vlastně celá hra točí.
U divadelních her jsme většinou zvyklí na jednu, dvě hlavní role, které jsou tzv. tahouny celého příběhu. U Kellyho Lásky a peněz, se nám však vyčleňují hned tři dvojice, které jednotlivě rozvíjí svou danou číst mini-příběhu. Roli manželů ztvárnili Lenka Kočišová v úloze Jess a Jiří Suchý z Tábora jako Davida. Jessina nevinnost podpořená jednoduchými šaty, v nichž vypadá jako panenka položená do kontrastu dravému Davidovi, který má své materiální sny a chce si za nimi tvrdě jít. Kočišová nádherně pracuje s timbrem hlasu. Ve scéně, kde sedí na okraji kovové konstrukce a nechává otevřenou lednici, nám vysvětluje jemným, téměř dívčím hlasem, čím vším, kdy chtěla být. Zároveň se svými filozofickými úvahami a svou křehkostí dotýká každého z nás. Vyzdvihla bych především závěr inscenace, kde Kočišová svým desetiminutovým velmi odborným monologem pojednávajícím o problematice vesmíru, gravitaci, hvězdách, vlastně odpovídá na věčně kladenou otázku: Odkud jsme, kam směřujeme, je tu Bůh? Celou tuto scénu pak zakončuje modrožluté měkké svícení scény a závěrečná píseň Rufuse Wainwrighta: Hallelujah, na kterou Jess a David tančí a roztočená disco-koule, jenž po celém divadelním prostoru vrhá odlesky.
Druhou dvojicí, jsou Jessiini rodiče, které ztvárnili Jaroslav Krejčí a Ivana Plíhalová. Stojí u hrobu své mrtvé holčičky a spílají monumentálnímu černému pomníku, který nechal postavit pro svou ženu jeden zámožný Řek. Během dialogu mezi sebou, si vzájemně sekundují v tom, jak je to nemorální a nevkusné, postavit takový obrovský chrám hned u hrobu jejich holčičky. Celá scéna postupně graduje v excelentním výkonu Krejčího, kterému se během zapálené promluvy chvěje hlas potlačovanými emocemi. Paradoxem zůstává fakt, že manželé, kteří se přišli poklonit památce Jess, nakonec zničí vedlejší hrob, ze vzteku a obrovské bolesti, která tryská ven skrze jejich vandalství.
Třetí ústřední dvojicí je reklamní agent Petr Kubes v úloze Duncana a naivní mladá dívka Debbie, kterou ztvárňuje Vendula Fialová. Jejich dialog se odehrává v baru a je postaven na dominanci Duncana. Zatímco Debbie skoro po celou dobu jen přitakává a plný prostor k monologu a definování svého já dostává až na konci tohoto mini-příběhu, Duncan v podnapilém stavu divákům vykresluje svůj žal, nespokojenost, kterou se snaží skrývat. Scéna je plná komickým vtípků nasáklých černým humorem. Ačkoliv zprvu vzbuzují smích, později si uvědomujeme realističnost věcí a smích nám tak tuhne v ústech. Závěrem bych ještě jednou chtěla vyzdvihnout úžasné nasazení všech herců, kteří své role dokonale prožívali a podporovali emocemi, které nepůsobily křečovitě nebo uměle. Činoherní soubor Moravského divadla během uvádění této Kellyho hry velmi vyzrál, protože dokázal postupně čím dál lépe zpracovávat Kellyho poselství a popis dnešní moderní společnosti, to jak žijeme, čím se bavíme, po čem toužíme a jaké odpovědi hledáme. Všichni, kterým Láska a peníze unikla v Moravském divadle, ji mohou vidět právě v pražském Divadle v Dlouhé.
Moravské divadlo Olomouc – Dennis Kelly: Láska a peníze. Režie: Mikoláš Tyc, Scéna a světelný design: Eufrasio Lucena-Muñoz, Kostýmy: Barbara Wojtkowiak, Dramaturgie: Milan Šotek, Překlad: Lucie Kolouchová.
Premiéra: 23. listopadu 2012. Psáno z derniéry 13. listopadu 2013.
Autor fotografií: Jiří Doležel
