Láska. Peníze. Rivalita. Tak by se dalo několika slovy vystihnout to podstatné z inscenace Pozvání na zámek Národního divadla moravskoslezského. V režii Petera Gábora byla k vidění první den divadelního festivalu OST-RA-VAR v Divadle Antonína Dvořáka.
Pozvání na zámek je hra francouzského představitele moderního divadla, dramatika Jeana Anouilha, který ji napsal v roce 1947. Podtitul inscenace „bezohledná komedie v rytmu tanga“ slibuje komedii, ale nejsem si jistá, zda je to vhodné označení. Komických prvků lze sice najít několik, samotná zápletka je svým způsobem komická, ale představení vedlo spíše k přemýšlení, než ke smíchu. Výsledkem Horácovy znuděnosti a rebelie je pozvání mladé tanečnice Isabely na zámek, kde bude jejím úkolem na plese všechny okouzlit. Hlavně pak Horácovo identické dvojče Frederika. Chce podnítit i žárlivost Frederikovy snoubenky Diany. Aby zakryl Isabelin obyčejný původ, vydává ji za neteř rodinného přítele Romainvilleho.
Inscenace se výrazně dotýká i tématu sociálních rozdílů a toho, jak peníze ovlivňují city, postoje i vztahy. Otevírá se otázka, co je potřeba k tomu, aby byl člověk v životě šťastný. Na jedné straně zde stojí bohatí, kteří si mohou dovolit vše, co si zamanou. S ničím ale nejsou zcela spokojeni a pořád jim něco schází. Na straně druhé stojí obyčejná dívka Isabela, které o peníze vůbec nejde. Tyto vlastnosti se nejvíc projevují ve scéně, kde zbohatlý polský krejčí Messerschmann trhá s Isabelou své bankovky a je šťastný z toho, že může být opět chudý. Nechce už řešit jen peníze, ale rád by měl zase radost i z všedních maličkostí. Myšlenka může být velmi aktuální i v naší všední realitě, kde se stále více věcí točí pouze kolem peněz a už se ztrácí opravdová radost.
Hlavní dvojroli identických dvojčat Horáce a Frederika dostal Aleš Bilík. Poté, co byl divákům každý z bratrů zvlášť představen, se daly ve většině výstupech pozorovat jasné znaky, jak je od sebe rozlišit. Frederik byl výrazný svou strnulostí těla, jemnějšími pohyby i mírnější mimikou a mluvou. Což plně korespondovalo s jeho citlivou povahou. Na rozdíl od něj Horác, kterého hraje stejný herec, ovládá jeviště výraznými gesty, rychlými pohyby i sebevědomou řečí. Mezi bratry je tedy Horác ten dominantnější, přímější a sebevědomější. Ve filmu lze problém s takovou dvojrolí zvládnout poměrně jednoduše, jelikož se nabízí různé možnosti střihu a záběrů, ale v divadle je zcela jasné, že k tomu, aby obě postavy patřičně vyzněly a nesplynuly, bude potřeba pečlivé práce režiséra i pohotovosti a citlivosti herce. Aleš Bilík zvládal vykreslit charaktery obou bratrů velmi dobře a plynně mezi nimi přecházel. V některých chvílích sice mohl divák trochu tápat, kterého z bratrů vlastně vidí. Ale koneckonců, občas Frederika od Horáce nerozpoznávaly ani samy postavy.
Scéna byla vytvořena velmi originálně, avšak ne vždy se ukázala jako úplně ideální. Tři stěny salónu byly pokryty lesklou stříbrnou fólií, která občas nepříjemně oslňovala diváky odraženým světlem. Svůj význam tento povrch však měl. Použitý lesklý materiál odrážel, jak postavy, tak světlo z lustrů, a jakoby připomínal, že se opravdu nacházíme na zámku a v luxusu… Stejný povrch měla i podlaha. Stěny skrývaly ještě několik posuvných dveří, které byly velmi hojně využívány všemi postavami a za nimi vznikal ještě další využitelný hrací prostor. Samotný interiér pak tvořilo několik kousků luxusního nábytku – masivní čalouněný divan a křeslo, a několik odkládacích stolečků. Místo klasické divadelní opony použili inscenátoři lehké průsvitné plátno s podobiznou zámku. To se stáhlo vždy ve chvílích, kdy se situace odehrávaly mimo interiér. Vyčlenil se tak například prostor terasy. Divák měl stále možnost jakoby ze zahrady sledovat, co se odehrává uvnitř, ale ne v zcela jasných obrysech, proto to bylo využito především u plesových scén. V tu chvíli se do popředí dostávalo jednání probíhající mimo sál. Scéna působila poněkud tajemným a chladným dojmem, což podpořilo také využití studených odstínů osvětlení a jejich častá proměna v závislosti na konkrétní situaci.
Výrazným prvkem byla rozhodně hudba. U setkání dávných přítelkyň se ozývaly zvuky klavíru, který se vázal s jejich vzpomínkami. Při vyhrocených a napínavých momentech se objevovala zase výrazná moderní instrumentální hudba. Spolu se scénou tak tvořila působivý celek a měla velký vliv i na atmosféru představení.
Problémem představení je však jeho celkové vyznění. Tomu odpovídaly i rozporuplné reakce publika. Inscenace by potřebovala dramaturgický zásah u postav, jejichž význam nepatří mezi klíčové osoby na jevišti. Jejich dlouhé dialogy značně unavovaly a celý průběh představení zbytečně prodlužovaly. To se týká hlavně rozhovorů Isabeliny matky a slečny Capulatové. Je také otázkou, proč se inscenátoři přiklonili k některým situacím, které ve výsledku působily významově nedotaženě, až zbytečně. Ať už se jedná o Horácovo pokuřování vodní dýmky, jeho hraní si s měsícem nebo návštěvníky plesu ve zvířecích maskách. A ano, setkání po letech s nejlepší přítelkyní může být velice dojemné a plné vzpomínek, ale malování srdíček postarší ženou po stěnách jakýmsi bílým sprejem, už působí trochu přehnaně.
Národní divadlo moravskoslezské: Jean Anouilh – Pozvání na zámek. Překlad: Alexander Jerie, režie: Peter Gábor, dramaturgie: Klára Špičková, Dagmar Radová, scéna: Michal Syrový, kostýmy: Katarína Holková, hudba: David Vrbík, pohybová spolupráce: Tomáš Krivošík, cembalo: Jana Hajková, zpěv: Jan Rychtář
Premiéra proběhla dne 7. listopadu 2013. Psáno z reprízy 27. listopadu 2013.
Foto: Radovan Šťastný
