Ke 100. výročí založení Československé republiky vzniklo mnoho oslavných projektů uměleckého a informačního charakteru. Koprodukční inscenace Divadla na cucky a Divadla Petra Mankoveckého z Bratislavy se ovšem rozhodla zpracovat téma, které pro mnoho lidí není příliš oslavy hodné. Rozdělení Československé republiky, ať už jste jeho zastáncem, nebo ve vás zanechalo spíše negativní pocity, je v době oslav založení společného státu přeci jenom kaňkou na tomto významném datu.
Samotné představení 1993 začíná scénou, ve které herec Adam Joura tápe, zda je vlastně Čech, anebo Slovák. I přes trochu přihlouplou formu, která vlastně určí odlehčené vyznění celé inscenace, se jedná o otevření zajímavého tématu národní identity v době po rozdělení. Toto téma ale autoři textu příliš nevyužili. K celé věci se vrátí pouze okrajově formou audio-nahrávky, ve které (pro mě neznámá) paní vylíčí svůj vlastní příběh uzavřený tím, že zůstává Československou občankou.
Po zařazení herce do „správného národnostního týmu“ večer dynamicky ožije. Čtyři aktéři (Pavla Dostálová, Šimon Ferstl, Adam Joura, Tomáš Pokorný) se projíždějí po pódiu na kolečkových židlích a zahlcují diváka fakty s různou úrovní zajímavosti, od narozenin strejdy jednoho z účinkujících přes náhodně vybrané události ze světa až po skutečně hodnotné informace související s rozpadem Československa.
Následuje (pro jakýkoliv česko-slovenský kolektiv typická) soutěž s hádáním vzájemně zcela odlišných jazykových výrazů. Soutěžení a lehká vzájemná rivalita je motiv prolínající se celým představením a je patrný už z kostýmů evokujících sportovní utkání. Konkrétně tato soutěžní vsuvka mě příliš neoslovila a nerozhodnost tvůrců, jak tuto část pojmout, mi přišla nezřetelná. Mají chuť hrát, nebo hrou s plným vědomím její trapnosti pohrdají? Osobně jsem to viděl jako takové pasivně agresivní boření čtvrté stěny, na něž nebyl příliš komfortní pohled. Pokud se jedná o úmysl, tak to na druhou stranu nebylo dotaženo nadoraz, kde by se tenhle formát mohl potkat s vlivem skupiny Monty Python a podobně.
Před další koncepčnější částí herci zmíní několik národnostních stereotypů, které bezpečně zaškatulkujeme do kategorie „hlavně nikoho moc neurazit“, což nepovažuji za zdravý kompromis. Stereotypy musí obsáhnout trochu kontroverze, jinak ztrácí význam. Umím si ale představit, že to bude běžné tvůrčí dilema. Pár útlocitných lidí pohoršit a zbytek pobavit, nebo se úplně vyhnout drzejšímu humoru? Podle mého názoru je dobré mít odvahu k lehké provokaci než si tohle téma odbýt jenom tak z povinnosti.
Další scénka, tentokrát ve formátu diskuzního pořadu, už byla zábavnější. Vzájemně oponující strany tentokrát nebyly jenom Češi a Slováci, ale spíše kultura a tradiční československé buranství prezentované světem, ve kterém není příliš místa pro jiné hodnoty, než je pivo a hokej. Skrze energii spojující téma alkoholu a divácky oblíbených sportů graduje diskuze víc a víc směrem ke konfliktu až do jakési rapové bitvy, ve které se nám herci pochlubí svými osobními (ne)úspěchy za rok 2018. Mimo jiné se také například dozvíme o dalším stereotypu jdoucím ruku v ruce s předsudky, a sice že většina mladých divadelních herců pravděpodobně vlastní hospody.
Jedinými seriózními výjimkami v inscenaci, která se jinak nebere příliš vážně, jsou melancholické promluvy Pavly Dostálové k jejímu zemřelému otci, tehdejšímu ministru kultury Pavlu Dostálovi, a drobná anti-zemanovská a anti-nacionalistická glosa v závěru. Žádné z těchto vážnějších témat na mě nepůsobilo rušivým dojmem, naopak inscenaci o něco posunula k náznaku emoční a sociální uvědomělosti. Jak moc mají být počiny na toto téma osobní a politicky angažované, je otázka, na kterou si odpoví každý sám.
Jedna z mála věcí, na nichž se u rozdělení Československa shodneme, je, že se neshodneme. I po všech těch letech není u takto komplexní otázky možno říct, zda bylo rozhodnutí rozdělit se správné. Inscenace Silvie Vollmannové naštěstí nemá zájem o žádné racionální závěry. Místo toho po ní zůstane docela příjemný pocit hravého respektu vůči vzájemným nedostatkům. Smysl pro humor je podle mě jedním z nejsilnějších pojítek mezi našimi dvěma zeměmi, a to je fakt, který jsem si velmi rád připomněl.
- DIVADLO NA CUCKY & DIVADLO PETRA MANKOVECKÉHO –1993
- Režie: Silvia Vollmannová
- Produkce výpravy: Anna Zelinková
- Scénický zvuk: Adéla Konečná
- Světelný design: Václav Hruška
- Výprava: Ľudmila Bubánová
- Hudba: Orinoko
- Hrají: Pavla Dostálová, Šimon Ferstl, Adam Joura, Tomáš Pokorný
Premiéra 13. října 2018 v Divadle na cucky, recenze psána z uvedení 24. října 2018.
FOTO: archiv Divadla na cucky
