Bujará atmosféra festivalu člověka vybízí k lenošivé náladě a svádí ho k nečekaným činům. Původní záměr, psát po každých třech festivalových dnech report, vzal velmi brzy „za své“ a tak teď mimořádně a naposled přicházím jednorázově s přehledným shrnutím posledních dnů.
Série velkých činoherních představení konaných v prostorách Moravského divadla Olomouc odstartovala ve čtvrtek 16. května představením Národního divadla Brno Zlatá šedesátá. Inscenace vychází z deníků slavného českého režiséra let šedesátých, signatáře Charty 77, Pavla Juráčka, které ihned po svém vydání v roce 2004 vzbudily pozornost díky svým vysokým literárním kvalitám. Režisér Jan Mikulášek vytvořil společně s Dorou Viceníkovou dramatizaci, která divákovi přibližuje všemi opěvovaný „mýtus“ režisérů zlaté československé nové vlny. Mikulášek vypráví jeden „obyčejný“ příběh člověka ve vleku depresivních, krutých dějinných událostí. Tímto „historickým exkurzem“, tak režisér navazuje na své předchozí práce – Gottland (Národní divadlo moravskoslezské), Europena (Národní divadlo Brno) či Korespondence V+W (Národní divadlo Brno). Jak už je u Mikuláška zvykem i zde pracuje s vysokou mírou stylizace, jevištními zkratkami a symboly. Výrazným prvkem je v tomto případě scéna, kterou vytvořil Mikuláškův dlouholetý spolupracovník scénograf Marek Cpin – prostorný, kdysi na první pohled luxusní pokoj je v určitých momentech divákovi úmyslně ukrýván sjíždějící čtvrtou stěnou, která je nainstalovaná mezi hlediště a jeviště. Stěna zakrývá scénu úplně, nebo ji jenom předěluje na polovinu či třetinu – divák tak může např. vidět jenom nohy herců. V inscenaci vystupuje pouze pětice herců oděných do stejných pánských kostýmů (béžové kalhoty, košile, kravata), kteří v jednotlivých monolozích vyprávějí Juráčkův nelehký život. Inscenace je formálně čistá, avšak – možná to bylo zapříčiněno velikostí sálu Moravského divadla či hloubkou zdejšího jeviště – není schopna v divákovi probudit potřebné emoce, které by podpořili kýžený zážitek. Jakoby čtvrtá stěna, jež sjíždí mezi herce a diváky vytvářela bariéru, kterou je jakákoliv propustnost emocí zcela nemyslitelná.
Další večer nás dramaturgie festivalu zavedla na český venkov – na programu se objevila hra Karla Václava Raise Kalibův zločin v podání Slováckého divadla Uherské hradiště. Vysoce stylizovanou inscenaci s podmanivou hudbou a svícením zrežíroval Jan Antonín Pitinský, který již v minulosti úspěšně inscenoval několik her, jež bývají považovány za „českou venkovskou klasiku“ – Gazdina roba, Maryša, Cikáni (vše ve spolupráci se Slováckým divadlem), Její pastorkyňa či Rok na vsi (Městské divadlo Zlín). Režisér rozdělil scénu do dvou plánů – ve spodní části jeviště se odehrávají situace, jež posouvají děj, na obzoru jsou pak vytvářeny obrazy symbolické. Jednoduchost a čistota scény dává naplno vyniknout přesnému herectví hlavních protagonistů. Ačkoliv se v inscenaci objevují aktuální témata – emancipace žen či touha po majetku a bohatství – k jejich výraznému prosazení nedošlo. Vše bylo totiž ztraceno za výraznou stylizací, která diváka sice nadchne, ale po čase může začít nudit.
V sobotu 18. května se v Moravském divadle odehrálo přestavení pražského Divadla v dlouhé. „Jedovatá vivisekce manželského vztahu. Děsivější variace Stavitele Solnesse v provokativní, drze současné interpretaci režiséra Jana Nebeského.“ Hra Eyolfek švédského velikána dramatických her Henrika Ibsena se na českých jevištích inscenuje minimálně. Příběh tří postav, jež je sondou do psychologie lidí, kteří se ohlížejí za svým životem a nalézají své dávno zapomenuté „prohřešky“, inscenuje Nebeský s dávkou symbolistního přesahu. Realističnost celého dění je v rámci představení několikrát nabourávána. Výrazným prvkem inscenace je scénografie – všechny hlavní situace se odehrávají v jakémsi velkém akváriu, za nepřístupným, masivním sklem. Divák tak sleduje příběh s určitým distancem. Téměř dvouhodinová inscenace se v počátku rozvíjí plynule, v průběhu však na mnoha místech postrádá dynamiku a větší hereckou akci.
Poslední tři festivalové dny patřily brněnským divadlům. Divadlo Husa na provázku se olomouckým diváků představilo hned dvakrát, a to v pátek 17. a sobotu 18. května, s Čechovovskou inscenací Višňového sadu. S označením „Čechovovský“ lze však v tomto případě značně polemizovat, lépe je spíše využít přídomku Mikuláškovský. Ano… klasického dramatu se totiž ujal „neoklasický“ Jan Mikulášek a s nadsázkou by se dalo říct, že celého Čechova „přepsal“. Svými zásahy do textu ale vytvořil neotřelý, kritický obraz dnešní společnosti, kde se všechno odehrává na pozadí peněz, sexu a manipulace. Hra je výrazně proškrtána, zkrácena na hodinu a půl čistého času, výklady jednotlivých postav jsou posunuty. Statkářku Raněvskou, kterou s oblibou hrají již vyzrálé herečky, zde ztvárnila mladá Petra Bučková. Ta představuje prototyp mladé, lehkovážné, moderní ženy, která se „jen tak“ protlouká životem, využívá a sama je využívána lidmi. Všechny své bolesti a problémy před světem skrývá uvnitř sebe, skrývá je za velkými černými brýlemi, které nemá odvahu odhodit. Inscenace aktualizující klasické ruské drama působí bolestným, pesimistickým dojmem – zdánlivě dobrý člověk nemá v dnešním světě šanci, je ovládán penězi, majetkem a jediné, co může udělat je to, že bude stejný jako všichni ostatní.
S další brněnskou inscenací přijelo opět Národní divadlo Brno, které se poprvé festivalovému publiku představilo ve čtvrtek s představením Zlatá šedesátá. Tentokráte, v neděli 19. května, se jednalo o svérázné zpracování dopisů spisovatele Franze Kafky, které bylo uvedeno pod názvem Kabaret Kafka. Velmi smutný příběh, který je založen na nepochopení a neporozuměním si syna s otcem v inscenaci představuje pětice skvěle sehraných herců – Jiří Vyorálek, Vladimír Marek, Martin Sláma, Michal Dalecký a Jiří Kniha. Režisér Daniel Špinar pracuje s vážnou tématikou svérázně – příběh mnoha komickými scénami odlehčuje a bere jej tak s humorem. Inscenace je svěží, rytmická a plyne v dobrém tempu, divák se nemá šanci ani na vteřinu okamžiku nudit.
Posledním festivalovým představením – v pondělí 20. května – byl Nenápadný půvab buržoazie opět z produkce Národního divadlo Brno. Původně film Luise Buňuela, představující satirický obraz středostavovské společnosti, si ke zpracování vybral režisér Jan Mikulášek. Za pomoci Dory Viceníkové vytvořil volnou adaptaci, která se stejně jako ve filmu točí okolo skupiny přátel, kteří chtějí společně povečeřet u velkého honosného stolu. Mikulášek, inspirovaný filmem, využívá surreálně laděné obrazy často s absurdním vyústěním, neváhá také zapojit postupy filmové grotesky – scény beze slov založené na stále se opakujících, postupně gradujících situacích.
Sedmnáctý ročník Divadelní Flory je již za námi a my se jenom můžeme těšit na další – v pořadí osmnáctý. A nebo také můžeme býti nezvykle akční, zabalit si všechny potřebné věci a vyrazit např. na festival Stretnutie do Zlína či na Dream factory Ostrava.
Foto: Jiří Doležal, Lukáš Horký
