K zahájení brněnského REDFESTU zvolilo Divadlo Reduta rodinné drama Henrika Ibsena Nora. Protože boj za ženskou emancipaci, jak bývá nejčastěji tato hra interpretována, se od konce devatenáctého století značně proměnil, rozhodli se tvůrci zaměřit výhradně na ústřední dvojici Nory (Eva Novotná) a Torvalda (Petr Halberstadt). Svůj záměr režisér Rastislav Ballek vysvětluje tak, že se soustředil na „samotný konflikt mezi mužem a ženou, mezi dvěma rovnocennými lidskými jedinci, kteří si po letech společného života uvědomili, že ve skutečnosti každý z nich obývá jiný duchovní prostor.“ Tato interpretace si pak vyžádala absenci všech vedlejších postav, a s tím související výrazné krácení textu.
Zvolená koncepce ovšem naráží už v úvodu, kdy je kvůli expozici příběhu ponechán dialog Nory s přítelkyní Kristinou, který probíhá podobně jako telefonický rozhovor, v němž můžeme také vidět pouze jednoho z aktérů a z jeho reakcí si pak domýšlet druhou půlku. Domnělá postava Kristiny je projektována někam do hlediště, k němuž se pak Nora neustále obrací. Děj se pochopitelně neobejde ani bez vymahače dluhu Krogstada, za nímž hlavní hrdinka naopak odchází do zadní části jeviště. Na rozdíl od pomyslného rozhovoru s Kristinou, který je zbytečně dlouhý a herečce vytlačené na forbínu nedává příliš mnoho možností, redukují se u Krogstada Nořiny odpovědi na to podstatné. Zvlášť druhá návštěva, při níž Nora prosí o shovívavost, po kolenou se svěšenou hlavou se sune vpřed a drmolí svou prosbu, patří k silnějším okamžikům této inscenace.
Atmosféru odlidštěnosti a neutěšenost situace manželů Helmerových dotváří i strohá scéna Stefana Milkova, která je zpočátku tvořena pouze dvěma židlemi obalenými bublinkovou fólií a závěsem z igelitu oddělujícím zadní část jeviště po celé jeho šířce. Pouze občas se za závěsem rozsvítí světlo, které dává naději, že za ním existuje ještě něco jiného, snad lepšího. Jsou přece Vánoce. Jejich blízkost nepříjemně připomínají dotěrné, místy ohlušující, koledy i barevné, třpytivé řetězy, které Nora spolu s dalšími rekvizitami vytahuje z velké papírové krabice. Vše následně končí na podlaze a alespoň takto se zaplňuje všudypřítomná prázdnota. Výsledkem je ovšem stále větší chaos, který naopak násobí zoufalost situace.
Nespokojenost Nory s jejím současným životem je demonstrována především neverbálně. Neustále se ošívá, zouvá, svléká a obléká. Necítí se dobře ve svých botách, ve svém oblečení, donekonečna upravuje své vlasy. Časté opakování jednotlivých gest i těkavý pohyb po scéně ponejvíce připomíná zvířátko lapené v kleci. Halberstadtův Torvald je pak jakousi karikaturou obrazu úspěšného muže. Má perfektní oblek, notebook, přesně promyšlená a maximálně nepřirozená gesta. Repliky Torvalda i Nory se záměrně míjejí, jeden druhého nevnímá, pouze vedle sebe existují. Jestliže dojde k bližšímu kontaktu, mění se Nora ostentativně v loutku. Ať už strnulými gesty a nepřítomným výrazem, když usedá manželovi na klín, nebo když se chová jako cvičená opička, která jej chce uspokojit tancem. Podobně odtažitě je podáván i Nořin vztah k dětem, které jsou zde zastoupeny jen barevnými lyžařskými kombinézami a třemi páry bot. V jednu chvíli se s nimi matka afektované mazlí, na pláč či broukání ovšem příliš nereaguje. Už od začátku jsou tímto způsobem ilustrovány či předjímány Nořiny závěrečné repliky, v nichž manželovi mj. vyčítá, že s ní vždy jednal jako s hračkou, loutkou, podobně jako ona s dětmi, které byly zase jejími loutkami.
Nořino odhalení se odbude jedním zoufalým výkřikem Torvalda a rázem jako by se vše vyřešilo. Herecký projev se zjednoduší, odpadají nadbytečná i stylizovaná gesta. Jejich závěrečná hádka je o to působivější, že probíhá v tichosti. Každý už našel svou přirozenou polohu a není třeba ji obhajovat křikem. V této inscenaci se dočkáme i happyendu. Nořino osvobození demonstruje stržení igelitové zábrany, na scénu vyjíždí stylizovaný betlém, v němž nechybějí tři králové s obřími dětskými hlavami. Koledy vystřídá rock, Nora se vyšvihne na hřbet jednorohému kozlu, rozevlátě pokuřuje a Torvald se zařadí tam, kam patří. Mezi ovce. Sněží a všichni se radují.
Udělat Noru bez vedlejších postav zní jako zajímavá aktualizace. Výsledek je ale spíš rozpačitý. Bezpochyby tím zploštěly obě postavy hlavní. Bohatost jejich charakterů vyniká právě prostřednictvím dialogu s vedlejšími postavami. Takto vyznívá Nora jako neurotická chudinka, která má od samého začátku plné zuby manžela i svých dětí, a nakonec je jednoduše pošle k čertu. V této úpravě nemáme možnost ocenit její velkorysost, odvahu či morální zásady. Vnímat rozpor mezi tím, jak plní úlohu, která se od ní očekává, a zároveň dělá rozhodnutí, kterých její muž není schopen. Ani Torvald není v neupravené verzi jen sebestředný pitomec, který se rozbrečí, když mu vezmou hračku. Původně dokáže neustále překvapovat, kam až jeho sobectví a hloupost sahá. Také se ztratilo jakékoli napětí, které vystřídala jen podívaná, i když dobře zahraná.
Režie a úprava: Rastislav Ballek, překlad: František Fröhlich, dramaturgie: Martin Kubran, scéna: Stefan Milkov, kostýmy: Katarína Kováčiková.
Premiéra 1. 11. 2013 v divadle Reduta, psáno z premiéry.
Foto: Jana Hallová
