Co se stane, když se chirurg na základě jedné dobře odvedené práce rozhodne implantovat neomezené množině lidí na chlup stejný obličej? Do jaké míry pak může být pro člověka děsivé potkávat na ulici sám sebe, promlouvat se sebou, či se dokonce sám sebe dotýkat? Hlavní postava současného německého dramatu Ošklivec, které uvedlo jako svoji první premiéru sezony 2013/2014 Divadlo Tramtárie, toto všechno mohla zakusit.
Tramtárie se poprvé současné evropské dramatiky dotkla v roce 2008, kdy uvedla hru rumunské autorky Aliny Nelegy Taxi vinyl. O rok později měla premiéru inscenace dramatu, pro mnohé olomoucké diváky, neznámého německého současného spisovatele Mariuse von Mayenburga Pes, noc a nůž. Ošklivec je tedy už druhým Mayerburgovým textem, který Divadlo Tramtárie zařadilo na svůj repertoár. Hra měla premiéru 14. září 2013. Dílo nastudoval hostující režisér, současný ředitel Městského divadla v Děčíně, Jiří Trnka.
Chci být jako ostatní
Celý svůj prozatímní život strávil Lette v přesvědčení, že je normální průměrný člověk. Až do okamžiku, kdy mu jeho nadřízená zakázala prezentovat jeho nejnovější vynález – konektor 2CK – na mezinárodní konferenci. A důvod? Byl zcela prostý: Lette je ošklivý a jeho nadřízení mají pocit, že by tak přístroj nebyl v současném světě toužícím po lidské dokonalosti dostatečně dobře prezentován. Toto nepříjemné zjištění změní Lettemu celý život. Jako uvědomělý, pokrokový občan se rozhodne podstoupit plastickou operaci obličeje. Složitý chirurgický zákrok se vydaří natolik, že je z Letteho „výstavní krasavec“. Doktor, který operaci provedl, si pak na takovýchto „kosmetických úpravách“ vytvoří bussines. Jediným problémem je, že je chirurg schopen voperovat člověku pouze a jen ten jeden Letteho obličej. A jelikož jsme v moderním světě toužícím po dokonalosti, každý chce být krásný, každý chce být přitažlivý, každý chce vypadat jako Lette. Samotný Lette nakonec naopak touží po svém původním podobenství, chce být zase ošklivý. To už ovšem není možné.
Režisér Jiří Trnka vystavěl inscenaci především na dramatickém textu. Soustředil se na zpřístupnění základní myšlenky dramatu – ztráty vlastní osobnosti. Ve svém nastudování se držel detailních scénických poznámek autora, ač jich není v textu mnoho: čtyři herci mají ztvárňovat celkem osm postav, hlavní postava by měla vypadat normálně, nebýt ošklivě nalíčená, po operaci neměly být na obličejích vidět žádné změny. Režisér v zásadě nijak neexperimentoval ani s dalšími složkami inscenace.
Scéna Markéty Rosendorfové, která je mj. také výtvarnicí kostýmů, byla skoro prázdná. Hlavní část jeviště byla potažena širokým kobercem krémové barvy. Zadní část důmyslně sloužila jako prostor pro projekci autentických nemocničních záběrů z operace. Koberec byl zleva i zprava lemován bílými židličkami, na které v průběhu inscenace sedali herci, kteří právě nehráli. Výraznějším scénografickým prvkem byl jen přibližně dva metry vysoký a metr široký průhledný box ležící přímo uprostřed jeviště, se kterým se během představení neustále manipulovalo – herci jej zdvihali, podlézali, seděli na něm. Box tedy v každé scéně představoval jiný předmět – stával se z něj stůl, výtah, postel, pódium či operační lehátko.
Ať žije uniformita!
Snahu o jednoduchost a účelnost podpořily i kostýmy. Rosendorfová oblékla herce do prostých bílých košil a černých kalhot nebo sukní. Výběrem takto praktických oděvů upozornila na současnou uniformitu, která ve světě panuje. Všichni lidé jsou stejní, jediné, co je odlišuje, je jejich specifická tvář. Pomocí módních doplňků jako např. růžové brýle, boa, zkrácená sukně, pásek aj. od sebe výtvarnice nakonec přece jenom jednotlivé postavy odlišila. Tímto krokem jakoby shodila svoji předešlou, základní myšlenku – lidé se mají proměnit v jednolitou masu, nikdo nemá vědět, kdo je kdo.
Představení mělo díky vlažnějším hereckým výkonům pomalejší tempo. Je pravda, že v repríze, kterou jsem měla možnost zhlédnout, bylo toto táhlé tempo podpořeno ještě předchozím zraněním jedné z hereček, která se po jevišti pohybovala s francouzskými holemi. V tomto představení byli herci pouze jakýmisi nositeli textu, jejich ztvárnění rolí nebylo psychologické. Vedlejší postavy měly záměrně naddimenzované charaktery – např. bohatá Fanny a její homosexuální syn Karlmann – využívali výraznou gestiku, expresivní pohyby. Jedinou psychologicky prokreslenou postavou, která se v průběhu inscenace proměňovala, byl Lette zahraný Vojtěchem Johaníkem. V první polovině herec představoval člověka ošklivého, nespokojeného se sebou, nejistého a naivního. Po operaci přišla změna – sebedůvěra vzrostla. Z Letteho byl extrovertní, domýšlivý muž, který byl pyšný na svůj zevnějšek. V závěru pak hlavní postavu čekala katarze z uvědomění si ztráty své vlastní identity.
Každý vypadá jako jeden z davu. Všichni nosíme stejné oblečení. Nechceme se odlišovat. Toužíme po splynutí s většinou. Chceme být krásní a úspěšní, dlouho mladí, vzdělaní. Kam až jsme schopni ve své touze po dokonalosti zajít? Máme plastické chirurgy, zdánlivě fungující přípravky na omlazení, hubnutí, zdokonalování pleti a postavy. Proč to všechno? Proč chceme být jiní, tak odlišní od svého původního „já“? Proč chceme být krásní? Je snad těžké být v moderním, současném světě skutečnou osobností, být např. oškliví, nepřitažliví, ale přesto sví? Inscenace Ošklivec přináší divadelní formou zásadní odpovědi – vypadat jako jeden z davu může každý. Je to „pohodlné“, avšak nikdy ne zcela uspokojivé!
Divadlo Tramtárie – Marius von Mayenburg: Ošklivec. Režie: Jiří Trnka, dramaturgie: Vladislav Kracík, scéna a kostýmy: Markéta Rosendorfová, hudba: Martin Peřina, projekce: Andy Fehu, světla: Aleš Hejral.
Premiéra 14. září 2013, recenze napsána z reprízy 13. listopadu 2013.
Foto: Markéta Rosendorfová
