Jedním slovem poezie. Přesně tak lze shrnout novou inscenaci Klicperova divadla, které uvedlo 14. prosince premiéru známého pohádkového příběhu Labutí jezero. A ačkoli se nejednalo o balet, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale o činoherní ztvárnění, tak snad nikdo nemohl odejít zklamaný. Režisérská dvojice Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský vystupující pod názvem SKUTR si pohrála s příběhem německé pohádky Labutí proud a libretem baletu Labutí jezero. A výsledek? Všechny složky inscenace jsou vyrovnané pod nápaditým režijním vedením.
Divák je vtažen do pohádkového příběhu o mladém princi Siegfriedovi (Jan Sklenář), jenž se zamiluje do krásné dívky Odetty (vynikající Pavlína Štorková), zakleté Rudovousem (Ondřej Malý) do labutě. Jediná naděje na zrušení Odettina zakletí je přísaha upřímné lásky. Ze zdánlivě jednoduché dějové zápletky se dá, jak dokázal SKUTR a herci královéhradeckého divadla, vytvořit kouzelný příběh se silnou aurou, kterou cítíme od samého začátku představení.
Princ Siegfried leží na zemi a skládá z papíru labuť, k níž poté dlouze hovoří. Jan Sklenář v této roli dovedl svou hlasovou intonací a zacházením s papírovou labutí vyvolat dojem jejího oživení a monolog jako by se náhle proměnil v dialog prince s labutí. Celá tato scéna je podkreslená tklivou hudbou piána, a tím dostává poetický nádech, který vydrží až do konce. Jediný, kdo vytrhuje diváky z tohoto sentimentálního nádechu, je postava Miroslava Zavičára, učitele tance Bena. Ten zde funguje jako glosátor. Civilním, ironickým projevem jako by vrací pohádkový příběh zpět do reality. Ovšem, vše tak činí s vtipem, který ve svém projevu bravurně ovládá. Pouze v závěrečné scéně před vyústěním příběhu Siegfrieda a Odetty, působí jeho promluva nadbytečně.
Z celé koncepce inscenace, přístupu k herectví, scény… ze všeho čiší rozmanitost, takže ani náhodou nesklouzává do fádnosti a monotónnosti. Vyznívá dokonce jako syntéza několika stylů a to zejména v individuálním vyjádření jednotlivých herců. Zmíněný Zavičár se opírá o civilní projev. Isabela Smečková Bencová drží postavu Princovy matky v patetickém nádechu jak pohybem, tak hlasem. Jan Sklenář patří asi k postavě nejvýraznější a není divu. Jeho hlasová dynamika, výrazná gestikulace, pohyb, to vše dostává silně expresivní nádech a zároveň výborně vyjadřuje rozpolcený stav Siegfriedovy duše, hlavně poté, co se zamiluje do krásné labutí dívky Odetty. Ladná Pavlína Štorková vyznívá klidně a dostává tak kontrastu se Sklenářovou expresivitou. Ovšem k obratu dochází ve chvíli, kdy na sebe Štorková přebírá postavu Rudovousovy dcery Odýlie. Osobitý šarm z herečky je znám stále, ale nyní z její postavy cítíme otrávenost a nespokojenost z podoby, kterou otec Rudovous Odýlii uštědřil.
Silný dojem vytváří i scéna Jakuba Kopeckého, která ve spojení kostýmů Simony Rybákové vytváří až obrazy, hlavně díky spojení černé a bílé barvy. Bílý baletní sál, v jehož středu se nachází černé zrcadlo, vytváří reálný svět prince Siegfrieda. Při zadním nasvícení zrcadla dojde k jeho průhlednosti a otevírá se nám království Rudovouse. Oba světy se do sebe prolínají, vyjede-li zrcadlo nahoru. A právě barvy, světlo, uspořádání mizanscény dávají vzniknout až impresionistického obrazu podkresleného jímavou hudbou Petra Kalába.
V Labutím jezeře Klicperova rozhodně nejde o text. Dalo by se říci, že ten je tou nejméně výraznou složkou. Leckomu by se možná mohlo zdát nemožné ztvárnit toto dílo činoherním způsobem, ale režisérská dvojice SkUTR se tohoto úkolu zhostila na výbornou a výsledek? Dvě hodiny strávené v dojemném příběhu plného kouzelně krásných i mrazivých pocitů a nálad.
Klicperovo divadlo Hradec Králové: Labutí jezero. Režie a dramaturgie: SKUTR, scéna: Jakub Kopecký, kostýmy: Simona Rybáková, hudba: Petr Kaláb.
Premiéra 14. prosince 2013 v Klicperově divadle v Hradci Králové v 19:00 hodin. Recenze psána z premiéry.
Foto: Petr Neubert
