V Jihočeském divadle dokázali, že i z prozaického textu lze vytvořit inscenaci, která i po osmi letech od svého vzniku, je stále kvalitní. Režie Saturnina, dnes již klasického románu Zdeňka Jirotky, se ujal hostující Jan Jirků. Ten prokázal svůj cit pro (řekněme) suchý anglický humor, jenž nevtíravě doplnil vtipem a hravostí. Jirků se ujal i dramatizace románu a to společně s Miroslavem Oščatkou. Čtenáři znalí knižního vydání Saturnina v textu pár změn postřehnou, nicméně z větší části je dílo zachováno a stejně jako z knihy i z divadelního ztvárnění vyzařuje pohodová a uvolňující atmosféra. A díky tomu i po dramaturgické stránce, kterou má na svědomí František Řihout, je Saturnin dlouholetou oživující a zábavnou složkou repertoáru.
Před zraky diváků se ve dvou hodinách odehraje notoricky známý příběh o Jiřím Slabihoudkovi (Pavel Oubram), jenž si najme sluhu Saturnina (Roman Nevěčný), netušíc, že tím v jeho životě nastane radikální obrat. Však také zprvu Slabihoudek propadá jisté skepsi z nového sluhy. Nakonec si však Saturninovu nevyzpytatelnost, a umění zvrátit situace s neodolatelnou lehkostí a půvabem, oblíbí. A to zvláště ve chvílích, kdy mu sluha pomáhá získat srdce krásné slečny Barbory (Teresa Branna).
Tato poetická komedie je nesporně posazena především na hravém slovním humoru. Při inscenování takového díla je tedy nezbytné, aby byl divákovi produkován s lehkostí rovnající se šarmu Saturninovu. A to se Janu Jirků zdárně povedlo. Inscenace není zahlcována zbytečnými a vtíravými nadbytečnostmi, ale panuje zde duch hesla ,,méně znamená více“. A to spatřujeme zejména u scény Jaroslava Milfajta. Tu tvoří uprostřed točny zasazené dveře, vyvýšené na třech schodech, jejichž otočením vždy dochází k jasné změně prostoru i času. Ovšem tuto jednoduchost místy obohacují a doplňují náhle se objevující kulisy lodi nebo nemocnice, jež na chvíli vtipně vytrhnou z původní scénické střídmosti. A scénograf si pohrál i s jednotlivými rekvizitami. Dětsky vzhlížející malovaná maketa autíčka, které si za sebou tahá slečna Barbora, a spousta dalších, dodává příběhu až pohádkový nádech. Což právě u dvojice Jiřího a Barbory můžeme považovat za přiměřené. Vždyť oni dva si ve své podstatě prožívají takovou svou soukromou pohádku. Alespoň do té doby, než do blažených chvil zasáhne teta Kateřina. A zjeví-li se tato bytost v podání Daniely Bambasové, mohou diváci jen tleskat. Bambasová se role neúnavné, neodbytné a po bohatství prahnoucí ,,tetky“ zhoštila opravdu bravurně. Její herecký projev opírající se zejména o hlas a mimiku je vskutku autentický s charakterem představované postavy.
Divákovi před očima pobíhá upištěné a otravné stvoření, děsící své okolí už jen svou přítomností, které navíc některé dohání k šílenství chrlením nekonečných salv přísloví. Nezapomenutelný je potom monolog Květinky Marty, kterým Bambasová představuje tvůrčí ambice tety Kateřiny. V tu chvíli se nám odehrává divadlo na divadle a hereččin dosavadní projev se náhle přepne v patetický přednes a přehnaná gesta. Takové přehrávání však přisuzujeme postavě tety Kateřiny, což jen vtipně obohatilo nikterak fádní a nudnou rovinu.
Vedle Bambasové vyniká i představitel hlavní role Saturnina, Roman Nevěčný. Jeho sluhovi nechybí požadovaný šmrnc a lehkost, s nimiž řeší veškeré zapeklité situace. Této eleganci však svými rozmanitými mimickými hrátkami dodává postavě sluhy i nepostradatelné šibalství a jistou nadsázku, čímž dle reakcí publika vždy zaručeně pobaví.
Po většinu hry se scéna nemění. Často se dialogy odehrávají od stolu či postavy jen tak postávají na jednom místě. Ovšem v případě, kdy humor vychází z valné části z textové roviny, tato statičnost tak nevadí. Pouze v závěru hry, kdy děj probíhá spíše v přírodě a scéna kromě pár umělých jehličnatých stromků neobsahuje prakticky nic, by se hodilo určité zdynamizování. Najednou jako by už šlo opravdu jen o odříkání textu, což zde působí zbytečně roztahaně.
Velikou devízu inscenace tvoří na jevišti přítomný Big band Pavla Malhockého, jehož libá hudba podmanivě dokresluje poetickou letní atmosféru prostředí a vůbec samotného děje a jednotlivých scén.
Jihočeské divadlo inscenací Saturnina dokazuje, že se obtížnějších výzev nemusí bát. Přetvoření známého románu v poetickou komedii plnou chytrého a nepodbízivého humoru dopadlo po všech stránkách, až na malé drobnosti, výborně, což dokazuje i celovečerní veselí v publiku. A pokud by snad někdo spokojený nebyl, může po hercích po vzoru Saturnina hodit koblihu, kterou obdrží před začátkem představení. Nutno však říci, že koblihy hlediště neopustily, a to zaslouženě.
Režie: Jan Jirků, dramaturgie: František Řihout, scéna: Jaroslav Milfajt, kostýmy: Tomáš Kypta, hudba: Lubor Šonka.
Premiéra 8. dubna 2005 v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích v 19 hodin.
Psáno z reprízy v pátek 15. listopadu 2013.
Foto: Petr Neubert
