Divadlo Petra Bezruče se nebojí otevírat nepříjemné otázky, před kterými společnost často zavírá oči. Inscenace Pozdě příchozí (v originále Late Company) kanadského dramatika Jordana Tannahilla v režii Jana Holce přináší na jeviště nemilosrdný pohled do svědomí dvou rodin poznamenaných tragédií. Vanda a Filip, rodiče teenagera Adama, který spáchal sebevraždu, pozvali na návštěvu rodinu Patrika, jenž jejich syna šikanoval. To, co začíná jako formální setkání s cílem nalézt smíření, se postupně mění v drásavou psychologickou bitvu. Režisér Jan Holec zde precizně buduje dusnou atmosféru, v níž se pod povrchem banálních konverzací odkrývají hluboké propasti mezi generacemi i uvnitř samotných rodin.
Klíčovým prvkem inscenace je scénografie Pavly Kamanové, která situuje děj do sterilního, chladného
prostoru vymezeného částečně prosklenou konstrukcí. Tento akváriu podobný čtyřúhelník s mezerami ve skleněných stěnách vytváří pocit, že postavy jsou pod neustálým drobnohledem, lapeny ve svých problémech bez možnosti úniku. Celá konstrukce je umístěna na točně, jejíž pohyb nabízí divákům možnost nahlédnout na situaci z různých úhlů, čímž se dynamicky mění i emoční vyznění jednotlivých scén. Pocit psychického diskomfortu postav podporuje i volba jednoduchého malého nábytku, který nutí herce se při interakci s ním lehce krčit, což vizuálně zrcadlí jejich vnitřní malost a bezradnost tváří v tvář blížící se tragédii. Tuto vizuální sterilnost narušují pouze Vandiny velkoformátové obrazy, umístěné za prosklenou konstrukcí, které svou mohutností ostře kontrastují s prostorově nevýrazným nábytkem. Jeden z nich, nesoucí nápis „commit“, se stává mrazivým pozadím celé vztahové tragédie ‒ v kombinaci s růžovým obrysem postavy na obraze funguje jako tichý svědek Adamova činu, před kterým nelze uniknout.
Charakter postav vizuálně dokreslují kostýmy, které srozumitelně definují jejich sociální status i životní postoje. Vanda (Alexandra Palatínusová) jako umělkyně nosí výrazné, barevné oblečení, které kontrastuje s mdlou barvou scény. Její manžel Filip (Ondřej Brett) v ležérním triku s límečkem působí uvolněně jen na oko. Ve skutečnosti tento nevýrazný vzhled maskuje jeho citový odstup a snahu racionalizovat ztrátu syna, se kterou se na rozdíl od své ženy odmítá emočně konfrontovat. Naproti tomu otec Patrika Viktor (Lukáš Melník) ve sportovním oblečení dává najevo, že upřednostňuje vlastní pohodlí před vážností dané situace. Jeho úbor působí v kontextu smutečního setkání jako projev hrubé ignorance. Jeho žena Tamara (Markéta Haroková) je oblečena v růžové kožené bundičce, což podtrhuje její snahu působit mladistvě a bezstarostně, ačkoliv jde o pouhou masku. Syn Patrik (Hynek Tajovský) v džínech a mikině zapadá do všedních trendů teenagerů. Kapuce, do které se na začátku návštěvy schovává, mu slouží jako úkryt. Je to jeho způsob, jak se od toho, co se děje, distancovat a doslova zmizet zrakům dospělých. Celková nenápadnost kostýmu působí ve výsledku mrazivě. Ukazuje, že zlo nemusí být nijak výrazné a do očí bijící, ale často se skrývá v obyčejnosti.
Klíčovou postavou pro dynamiku inscenace je Vanda. Ta zpočátku nasazuje masku vyrovnané ženy, která nabízí odpuštění, avšak pod povrchem ve skutečnosti skrývá hněv a touhu po odplatě. Moment, kdy Patrikovi přeje, aby ho noční můry a večery beze spánku pronásledovaly až do konce života, patří k emočním vrcholům inscenace. Výrazným protihráčem je jí Viktor, který situaci naopak bagatelizuje. Jeho neustálá konzumace připravených jednohubek v momentě, kdy se řeší smrt dítěte, působí absurdně a přesně ilustruje jeho nedostatek empatie. Patrik zpočátku sází na mlčenlivost a uzavřenost. Jeho nezájem a útěky k telefonu se však lámou, když přizná, že má noční můry, ve kterých se mu vrací tvář mrtvého Adama a tíha viny, kterou se snaží vytěsnit. Závěrečné gesto, kdy se beze slov vrhá Vandě do náručí a ta jeho objetí opětuje, je pak osvobozujícím vyvrcholením, kdy se boří hradby vzájemné nenávisti.
Inscenace se zpočátku rozjíždí pomalejším tempem, protože postavy kolem traumatu, kterým procházejí, dlouho jen opatrně krouží a vedou zástupné řeči, aby se vyhnuly přímému vyslovení slova sebevražda. Teprve s prvním přímým pojmenováním události nabírá děj spád až k překvapivému finále. Hudební podkres Ivana Achera slouží nejen k rytmizaci večera, ale především nenápadně stupňuje tíživou atmosféru. Pozdě příchozí se vyhýbá černobílému vidění světa. Odhalení, že i Adam natáčel nenávistná videa o svých spolužácích, bourá černobílou představu o nevinné oběti a zlém násilníkovi a ukazuje, že zde selhali především rodiče obou dětí, kteří o jejich skutečném životě moc nevěděli. Závěrečný obraz, který vhání slzy do očí, je důkazem, že divadlo Petra Bezruče přineslo inscenaci, která nejen drásá, ale především upozorňuje na to, abychom dokázali zachytit volání o pomoc dřív, než je už pozdě.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní a performanční studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO PETRA BEZRUČE – Pozdě příchozí
- Autor: Jordan Tannahill
- Překlad: Klára Vajnerová
- Režie: Jan Holec
- Dramaturgie: Petr Galdík
- Úprava: Jan Holec, Petr Galdík
- Výprava: Pavla Kamanová
- Hudba: Ivan Archer
- Světelný design: Karel Šimek
- Hrají: Ondřej Brett, Alexandra Palatínusová, Markéta Haroková, Lukáš Melník, Hynek Tajovský
Premiéra 23. května 2025. Psáno z reprízy 28. listopadu 2025.
FOTO: Martin Špelda
