Divadlo v Dlouhé uvedlo na konci minulé sezóny premiéru inscenace Něha s podtitulem Zbrusu nová komedie od Shakespeara. Jde o hru současného španělského dramatika a režiséra Alfreda Sanzola, který se netají svým obdivem k jednomu z největších divadelních autorů historie, Williamu Shakespearovi. V komedii Něha se odráží velká znalost jeho tvorby i úcta k ní. Otázkou ale je, nakolik je tato „hra na Shakespeara“ funkční v současné době?
Na jevišti zaplněném spoustou květináčů s pokojovými rostlinami se setkávají dvě trojice postav – tři ženy a
tři muži. Královna Esmeralda (Klára Oltová) nechá ztroskotat celou flotilu, aby uchránila své dvě dcery, princezny Karmínu a Persimonu (Eva Hacurová a Kristýna Jedličková), před sňatkem z rozumu, který domluvil jejich strýc. Jako jediné přeživší se dívky usadí na ostrově, kde plánují založit ženskou republiku, aby se již nikdy nemusely s muži setkat. „Radujme se z příštích dnů. Dnů bez hloupých hlasů a halasného smíchu. Sbohem rvačky a rány. Už žádné obhroublé poznámky za našimi zády. Už nikdy nebudeme pastvou pro jejich oči. Už nikdy nebudeme kutat skály, abychom vydolovaly byť jen jediné slůvko. Ani se drápat nad mraky, abychom zahlédly náznak citu,“ demonstruje královna v této situaci svůj pohled na soužití s muži a svůj postoj k nim. Brzy poté však ženy zjišťují, že ostrov není opuštěný. Žije zde dřevorubec Záhněda (Jan Vondráček) se syny Mořimilem a Nebeslavem (Miroslav Zavičár a Samuel Toman). Ti zde již dříve založili svou mužskou republiku, a v jejich životech naopak není místo pro ženy, které vnímají také značně kriticky a stereotypně. Mladší syn Nebeslav dokonce nikdy žádnou ženu neviděl a otec s bratrem je schválně démonizují – připisují jim netopýří křídla nebo jedovaté zuby.
Když se ženy o mužích v této svérázné parafrázi Bouře dozvědí, vymyslí plán přímo shakespearovský – převléknou se za muže. V kontextu raného novověku měl tento motiv výrazný emancipační rozměr a poukazoval na genderovou nerovnost. Žena získávala s pánským oděvem nejen větší možnosti, ale také odvahu. Ženské šaty totiž na první pohled definují „něžné pohlaví“. Mužům mohou evokovat slabost, vzbuzovat v nich pocit, že žena je nerovnocenný soupeř, který nemá sílu ani právo vzdorovat jejich vůli. Mužské šaty mohly ženu zbavovat strachu z toho, že si na nich bude někdo dokazovat své nadřazené postavení. V současném inscenačním kontextu však tento přesah zůstává nenaplněn. Skupina hereček pobíhajících po jevišti s knírky na gumičce se stává pouze přímým odkazem na převlekové komedie jako Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete a Jak se vám líbí?. Komický rozměr převleků se pak projevuje především v situacích, kdy se muži bojí, že je s nimi něco špatně, neboť se zamilovali do jiných mužů.
Zobrazení žen a mužů je v inscenaci obecně z dnešního pohledu výrazně stereotypní, což podtrhuje i kostýmní řešení. Urozené ženy mají opulentní renesanční šaty a okruží, avšak jednolité, výrazné barvy naopak netypické pro historickou dobu, což jim dodává nádech stylizace do doby moderní. Pokud jsou pak převlečeny za muže, mají na sobě nepadnoucí hnědá saka a kalhoty. Kde je na pustém ostrově sehnaly, je otázkou. Kauzalitu lze však ponechat stranou. Zajímavější je metaforická práce s kostýmy mužů, která odráží proces proměn jejich osobnosti. Na počátku inscenace mají pouze flanelové košile, uvázané okolo pasu. Ve scéně, kdy vítají trojici trosečnic v převleku, však již mají na sobě kalhoty značky Adidas. Očekávají návštěvu, a tak je samozřejmé, že se obléknou, aby působili kultivovaněji. Ačkoliv předtím zmiňují, že jim stačí být bez jakéhokoliv kusu oblečení navíc. Nechtějí se někomu přizpůsobovat, nakonec se ale stejně začnou podvědomě měnit.
Jak se jejich vztah s převlečenými ženami prohlubuje, ke kalhotám přibydou i mikiny, které nakonec vymění za saka. Jejich neupravené plnovousy se mění na zastřižené kníry. Za přítomnosti žen se mimovolně stávají civilizovanějšími a upravenějšími, aniž by to po nich ženy vyžadovaly, k nastartování proměny stačí vzájemná blízkost. Převlékání ovšem není součástí herecké akce – odehrává se v zákulisí a postavami na jevišti není nijak reflektováno, jako by změny nevnímaly. To, proti čemu muži bojovali a čeho se báli, se tak najednou stává nenásilně přirozeným. Tematizuje se zde skutečnost, že lidé se vzájemným působením proměňují jak uvnitř, charakterově, tak vzhledově ‒ a tyto změny by spolu v ideálním případě měly korespondovat.
William Shakespeare je osobností, ke které se divadelní tvůrci vrací již čtyři sta let. Elementární témata jeho děl totiž nestárnou. Vztahy dětí a rodičů, mužů a žen nebo lásky a moci řešili lidé v alžbětinské Anglii, ale jsou nám blízká i dnes. Zatímco se však většina inscenátorů snaží Shakespeara přiblížit současnému publiku, jeho hry upravovat a zkracovat, Alfred Sanzol se vydal opačnou cestou – napsal hru zcela novou, v níž ale použil známé shakespearovské postupy a snažil se co nejvíce napodobit autorský styl jeho tvorby. V Něze používá vázaný jazyk, dlouhé monology i komentování a oznamování emocí a motivací postav. Těžiště této divadelní hry tak spočívá především v textu a jeho interpretaci.
Režisér Martin Čičvák se při její inscenaci zaměřil především na práci s herci. Ti hrají s obrovským nasazením, text ovládají s jistotou a technickou přesností. Náročný text i patetičnost, k níž jsou vedeni, ale vytváří hranice, které jim nedovolí vytvořit plně živé postavy. Přes všechnu energii zůstávají uvězněni v archetypech postav, jako jsou silná vládkyně-matka nebo mladí zamilovaní, bez většího přesahu. Klára Oltová jako královna Esmeralda bojuje za svobodu svých dcer, protože je sama zahořklá vůči mužům, kteří pro ni představují jen násilí a hrubost. Negativní emoce i sílu jejího projevu však tlumí rozsáhlost jazykově komplikovaných replik, například v podobě dlouhých monologů. V opozici proti ní stojí dřevorubec Záhněda, neotesaný muž, který je zahořklý vůči ženám. Zvláštní je, že ač je neurozený, používá stejně složitý, místy značně archaický jazyk jako královna a ostatní postavy. Děti se odlišují od svých rodičů tím, že místo vnucované nenávisti přecházejí ze zvědavosti v touhu a zamilovanost. Náklonnost mezi starší dcerou a starším synem a mladší dcerou a mladším synem je zřejmá od prvního setkání. Když muži přivítají domnělé trosečníky, tyto páry mají mezi sebou výrazný oční kontakt, sedají si blízko sebe a v průběhu hry si vyjadřují náklonnost doteky a tělesnými gesty. Všechny vnitřní pohnutky jsou postavami nahlas komentovány, což vytváří od jejich pocitů částečný odstup. Slova je zmírňují, vše je podřízeno textu. Aby bylo možné proniknout k hlubší charakteristice a vrstevnatosti postav, bylo by nutné podrobně rozebrat celou textovou složku inscenace, to ale divák v rámci představení nemá šanci stihnout. A při obsáhlých textových pasážích tak může spíše ztrácet pozornost.
Osvěžující jsou především scény, kdy text hry ustupuje do pozadí. Například výrazně pohybová cesta
mladých párů pro kouzelnou bylinu nebo scénograficky nápaditě vyřešený výbuch sopky v závěru inscenace. Ten však vzhledem k celkové pocitové délce představení působí již nadbytečně. Stejně tak celá následující scéna inspirovaná Snem noci svatojánské, kdy se postupně postavy zamilovávají do nesprávných partnerů a vytvoří propletenec milostných okouzlení. A to jen pro „happy end“, jenž už předtím jednou nastal, když mladé ženy odhalily svou pravou identitu svým vyvoleným. Páry se poté přiznají se svou láskou rodičům a rozhodnou se opustit ostrov, aby mohly žít šťastně spolu. Vymaní se tak z jejich negativního vnímání světa a druhého pohlaví s touhou budovat společné vztahy díky vzájemné něze a lásce.
Vzhledem k věkovému i genderovému rozvrstvení postav je, s elementární znalostí shakespearovsky pohádkového tónu, od první chvíle jasné, jak se příběh vyvine. O originalitu obsahu zde ale zjevně nejde. Kdyby bylo hlavním účelem inscenace předávání peripetií příběhu, šlo by spíše o krok vzad, který vytváří mezi divákem a představením linii odstupu a pocitu vzdálenosti od podstaty toho, o čem se tu hraje. Potřeba něhy v mezilidských vztazích každopádně v inscenaci vyznívá spíše do ztracena, zato esenci shakespearovské poetiky si v sobě divák určitě odnese. V Něze jde především o formu a vědomou dramatickou stylizaci. Pokud na inscenaci nahlížíme jako na poklonu Shakespearovi a snahu vytvořit monument, který bude oslavovat jeho komedie, pak jde o řemeslně i akademicky geniálně zvládnutou práci.
Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO V DLOUHÉ – Něha
- Autor: Alfredo Sanzol
- Překlad: Michal Brabec
- Režie: Martin Čičvák
- Dramaturgie: Tereza Marečková
- Scéna: Petr Vítek
- Kostýmy: Linda Boráros
- Hudba: Ivan Archer
- Pohybová spolupráce: Markéta Vajdová
- Jazyková spolupráce: Eva Spoustová
- Asistentka režie: Zuzana Kolomazníková
- Hrají: Klára Oltová, Jan Vondráček, Eva Hacurová, Miroslav Zavičár, Kristýna Jedličková, Samuel Toman
Premiéra 20. června 2025, psáno z reprízy v rámci pardubického GRAND festivalu komedie 23. ledna 2026.
FOTO: Martin Špelda, Divadlo v Dlouhé
