Zpět na výpis článků

Návrat do Remeše – přes Olomouc

Divadlo na Cucky zve na (inscenovanou) besedu s profesorem a sociologem Didierem Eribonem! Na co se diváci můžou těšit? Třídní konflikty, queer identita, to vše ukázané na dvou poutavých životních příbězích! Jaké je vyrůstat ve francouzském maloměstě v 50. letech a jak, a jestli, se to liší od dětství v devadesátkách v Olomouci? A to ještě ke všemu, když je člověk gay? Nebo queer, sorry… zní to, že to bude jízda, že? A to jsem ještě nezmínila, že k tomu všemu stíhají aktéři lézt po lezecké stěně. No nic, tak jdeme na to. Šťastnou cestu! Nebo spíš bon voyage!

6. prosince 2024 Divadlo na Cucky uvedlo do svého repertoáru autorskou inscenaci Návrat do Remeše (přes Olomouc), jejíž stejnojmennou předlohu, prozaický sociologický esej Návrat do Remeše, napsal současný francouzský spisovatel a sociolog Didier Eribon, kterého v inscenaci ztvárňuje Jan Lepšík. Herecké duo doplňuje Jiří Svoboda, který v roli umělce a moderátora zpovídá profesora Eribona a společně diskutují o problémech společenských tříd i queer identitách. Režie inscenace se ujal Adam Svozil, kterého diváci „Cucků“ znají již díky režii inscenace Úvod do současné trapnosti.

Hlavním tématem inscenace jsou již zmiňované společenské třídy a konflikty. Didier vyrůstal v dělnické rodině a o všechno se ve svém životě musel tvrdě bít, zatímco Karli (moderátor) měl, jak na Eribonův nátlak nakonec přiznává, vlastně pohodlné dětství příslušníka střední třídy. Toto zjištění profesora rozhořčí, protože doufal, že si bude s moderátorem v tomto ohledu bližší, to se ale vzápětí podaří díky objevení nového společného tématu: queer identit. Velmi rychle se totiž ukazuje, že dospívání, když jste gay, je vlastně stejné jak v 50. letech, tak v těch devadesátých. Coming out v prostředí dělnické Francie působí stejně nemožně jako v postkomunistickém Československu, první lásky jsou stejně nešťastné a naděje na zlepšení podmínek pro queer komunity stejně mizivé. Svozil nám tak představuje hned dvě velká a důležitá témata, které rezonují společností v posledních desetiletích. Navíc, když obě témata propojíme a budeme je demonstrovat na příběhu dvou queer mužů s odlišným společenským „backgroundem“, vznikne nám poutavý příběh, který diváka (doslova) zvedne se židle.

Jako doplnění a umocnění síly tématu slouží především scénografie Pavly Kamanové. V malém black boxu Divadla na cucky se tentokrát objeví překližková lezecká stěna s řadou barevných chytů, na kterých oba aktéři střídavě stojí, sedí nebo po nich lezou nahoru a dolů. Právě toto lezení je symbolem v inscenaci mnohokrát (i ironicky) zmiňované mobility sociálních tříd. Nahoře se nachází vyšší třída, k níž nyní patří i Eribon, který ze svého pohodlného místa nahoře na stěně po celou dobu trvání představení prakticky nesleze, naopak dole je třída dělnická, ze které pochází. Herci se po stěně pohybují tak jako ve svých vlastních životech, čímž ukazují, že ne vždy byli obrazně řečeno nahoře. Za své postavení museli různým způsobem bojovat. A to především Eribon, který se dokázal z úplného dna dělnické nevzdělané rodiny dostat až k profesorskému titulu. Svůj dělnický původ nám Eribon odhalí hned na začátku, kdy při Karliho monologu sleze až úplně dolů na místo dělníků, z jejichž řad pochází i on sám. Své místo na zemi ale posléze opouští a přenechává ho třetímu fiktivnímu aktérovi: sociálně vyloučenému. Jakmile ale oba aktéři „zjistí“, že žádný vyloučený mezi námi v publiku nesedí, pojmenovávají na konkrétním příkladu, co sociální vyloučení mimo jiné znamená ‒ že sociálně vyloučený určitě nemá čas ani peníze trávit večery v divadle. A místo zůstává prázdné. Abychom na toto místo, a hlavně na to, co reprezentuje, nezapomněli, svítí na něj v části inscenace reflektor, který váhu sociálního vyloučení vizuálně připomíná.

Od tohoto ne úplně veselého momentu se přesouváme k dalšímu, opět svým způsobem neveselému tématu ‒ queer identitám. Romantické vzpomínání na první lásky rychle vystřídá vystřízlivění. Být queer nebylo jednoduché v devadesátkách, a už vůbec ne v 50. letech minulého století. Ještě navíc, když jste z chudé dělnické rodiny a nezapadáte už tím. A když navíc vyrůstáte v nevzdělané homofobní společnosti, tak už je to úplná katastrofa. Eribon i Karli nacházejí útěchu z nepřijetí a nenávisti společnosti v možnosti vystupovat a být sami sebou. Z jeviště vyprávějí o nutnosti solidarity s queer komunitou, jak je pro ni důležitá a mávají u toho duhovou vlajkou. Samotný Pride sice nic nevyřeší, ale když budeme všichni držet pospolu, třeba se jednou dočkáme úplné rovnosti všech bez ohledu (nejen) na sexuální orientaci. Aktéři tak vybízejí k semknutí a veřejnému vystupování ve prospěch LGBT+ komunity, který může být příslibem budoucí rovnosti.

Inscenace otevírá množství témat a nabízí množství odpovědí ‒ a snad i náznaky řešení. Stejně tak ale zanechává množství otázek a ve mně osobně, nejistotu. Opravdu jsme se od 50. let jako společnost posunuli? Je nějaká třídní rovnost skutečně možná? A blížíme se k rovnosti heterosexuální komunity s tou queer? Aby diváci ale nepouštěli divadelní sál jen s těmito nepříjemnými pocity, Karli nám v závěru připomíná velmi důležitou vlastnost: vděčnost. Mluví o vděčnosti jako o jisté naději. Mluví také o možnostech, které nám život v Evropě 21. století nabízí. Vybízí nás, abychom my všichni byli vděční za to, co máme. Abychom se slepě nehnali za něčím, co nemůžeme ovlivnit. Jako jedinci sice nemůžeme legalizovat manželství pro všechny, ale svým vystupováním, například účastí na Pride pochodu, můžeme dát najevo, že nám tato tematika není lhostejná. Ty velké problémy, které neovlivníme se postupně vyřeší taky. Pomalu, krůček po krůčku, ale vyřeší.

Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.


  • DIVADLO NA CUCKY – Návrat do Remeše (přes Olomouc)
  • Předloha: Didier Eribon
  • Režie: Adam Svozil
  • Výprava: Pavla Kamanová
  • Hrají: Jan Lepšík, Jiří Svoboda

Premiéra 6. prosince 2024, psáno z první reprízy 17. prosince 2024.

FOTO: Divadlo na cucky