People Watching je soubor šestice absolventů National Circus School of Montreal během pandemie sdílející byt, který se jim stal prostorem k tvorbě. První divadelní produkce souboru – Play Dead je nový cirkus ve fúzi se současným tancem a roztříštěnou surreální estetikou.
I Play Dead se odehrává v bytě, na jevišti vidíme zjednodušenou, ale realistickou, vágně historizující scénu – stůl s židlemi, almaru, konverzační křeslo před závěsem. Podobný charakter mají i kostýmy postav přicházejících postupně na jeviště. Sledujeme mikrosituace běžného života, konverzace, hádky, uklízení, slavení narozenin. Postavy byt nejen obývají, ale interagují s ním a s jeho vybavením jako s pohybovými partnery. Talíře se točí na tyčích trčících z jídelního stolu a z křesla, při jejich pádu klesají na zem i těla performerů. Stůl se později mění v nakloněnou rovinu, po které znovu a znovu s čím dál větším úsilím stoupají a kloužou postavy Jérémiho Lévesqua a Rubena Ingwersena. Vybavení se rozpohybovává i ve výstupu Brin Schoellkopf se skleněnými lahvemi, kteří je povolením stisku nechávají téměř padat z rukou, zachycují je a přirozený pohyb lahví následují a prodlužují svým tělem, následně po vztyčených lahvích s uvolněně nervózním výrazem chodí. V intimním a melancholickém výstupu Sabine Van Rensburg je performerka zavěšená ve skříni, balancující na jejich dvířkách. Ze skříně v jiných scénách vypadávají těla jako mrtvoly.
Právě kácení se k zemi, jeden z významů titulního hraní mrtvého, je opakujícím se pohybovým znakem
inscenace. Přesto je její celkový pohybový vektor spíše horizontální, využívá šířku jevištního prostoru více než výšku. Opakuje se také dále zmíněný záklon nebo rotace viděná v talířích a jejich odlescích na scénu i stěny stanu, a hlavně ve finální scéně synchronních skoků dvojic performerů směrem k sobě, při kterých se do sebe těla před zpětným odrazem na moment zaklesnou v rozličných konstelacích a vytvářejí až iluzi pozastavení času. Pohyb těl se vyznačuje uvolněností, tekutostí. Je prováděn s precizností, dopadají tiše, není prostor pro pochybnosti o jejich umu. I technicky náročné prvky předvádějí jakoby mimochodem.
Performeři záměrně neukazují vše, co dovedou, nekladou důraz na vlastní expertízu v konkrétní disciplíně, kýženým výsledkem je nalezený společný jazyk. V dramaturgii inscenace se rozhodli upřednostnit samotné dílo a jeho koherenci oproti prosté exhibici svých schopností. Kategorie risku zcela nemizí, ale rozhodně je upozaděná, inscenace neútočí na primární emoci strachu o performera. Play Dead i díky tomu netlačí takzvaně na pilu a má prostor vyznívat kontemplativně, až meditativně. Zejména potom v interludiích, která doprovází radikální změna hudby z klasické na naprosto klidnou, místy slyšíme jen bílý šum.
Inscenace ale u této roviny nezůstává, má v sobě pevně zakomponované prvky komiky a erotiky. Komično je ustanoveno už ze začátku Lévesquem a Natashou Patterson, jejíž postavu donutí přemíra slušného přikyvování narcistnímu monologu zalomit se vzad a epilepticky těkat v pohybu hadrové panenky. Erotický motiv představuje zejména Patterson, jejíž postava koketuje s mužskými postavami a navazuje s nimi krátkodobé, vášnivé tělesné vztahy. Další výraznou odlehčující situací je překvapivé, přesto patřičné playback sólo Jarroda Taklea s dragovým pohybovým slovníkem na píseň Brendy Lee I’m sorry.
Hudba i osvětlení jsou v inscenaci dobře zaznamenatelnou složkou perfektně harmonizující s jevištní akcí. Soubor dokázal využít všech doplňujících složek naplno, vše má svou roli, nic nepřebývá, jak se projevuje i ve volbě kulis a rekvizit. Smysl pro vizuálnost kolektiv prokázal i skrze značnou obrazotvornost Play Dead, do paměti se vrývají konkrétní výjevy, nejednou performeři strnou v kompozici a osvětlení připomínající renesanční výtvarné umění, zářící tváře u jídelního stolu, pyramidální kompozice s do vzduchu se pnoucí nohou. V nejintenzivnější scéně představení se ze stropu kýve závěsná lampa a v kontrastu naprosté tmy osvětluje výseky scény s pohybujícími s těly, která se tak náhle objevují a znovu se do tmy noří, to vše za hlasitého zvuku známého Čajkovského klavírního koncertu č. 1 b moll, op. 23. Scéna vzbuzuje dojem tajemna, chaosu a destrukce. Podobně jako se v takovou proměnila scéna slavení narozenin postavy ztvárněné Lévesquem, kdy ostatní performeři přináší zapálenou svíčku a zpívají píseň Gens du Pays, zlidovělou v oblasti Quebecu, která nabírá na důrazu a rychlosti, milé gesto se mění v zúzkostňující. Představení sousledně generuje celou řadu nálad, které performeři podporují výrazem propsaným nejen do pohybu těla, ale i tváře.
Díky provázanosti pohybových motivů dokázal kolektiv People Watching vytvořit soudržnou směs disciplín, ve které jsou rozpoznatelné cirkusové prvky jako provazochodectví nebo točení talíři, zároveň zde nejsou osamoceny a jsou jen částí pečlivě komponovaného celku spolu se současným tancem a akrobacií. Divák je svědkem kvalitní autorské produkce intimního ladění, která je mozaikovitá a plynulá zároveň.
Autor je studentem 4. ročníku bakalářského programu Česká filologie a Divadelní studia na Univerzitě Palackého v Olomouci.
- PEOPLE WATCHING – Play Dead
- Koncept, režie a performance: Brin Schoellkopf, Natasha Patterson, Jarrod Takle, Jérémi Lévesque, Ruben Ingwersen, Sabine Van Rensburg
- Asistenti dramaturgie: Peter James, Isabelle Chasse, Gypsy Snider
- Výprava: Emily Tucker
- Výroba scény: Alastair Davies
- Light design: Emile Lafortune
- Hudba a sound design: Colin Gagne, Francisco Cruz, Olivier Landry-Gagnon, Stefan Bouchard
Premiéra 8. 9. 2023. Psáno z uvedení v rámci festivalu Letní Letná 30. 8. 2025.
FOTO: František Ortmann/Letní Letná 2025
