Nové uvedení Dykova Krysaře v Divadle Petra Bezruče je spojeno s návratem režisérky Daniely Špinar na tuto scénu po dvanácti letech. Naposledy zde v roce 2013 nastudovala komedii Můj romantický příběh současného skotského dramatika J. C. Jacksona. Špinar se nesnaží Dykovu známou dramatickou předlohu doslovně kopírovat, ale spíše tvořivě interpretovat. Ačkoliv ne všechny její kroky osobně považuji za efektivní, výsledkem je inscenace, která diváka nenechá lhostejným.
Nejvýraznějším režijně-dramaturgickým gestem inscenace je důsledné zrušení bariéry mezi hledištěm a jevištěm, která je v divadle Petra Bezruče, jenž je klasickým „černým kukátkem“, jinak velmi výrazná. Z vyvýšeného jeviště vybíhá dlouhé molo s oválnou prohlubní na konci, kolem kterého jsou diváci usazeni ze tří stran. Tento krok funkčně buduje atmosféru města Hameln jako společenství lidí sdílejících společný životní prostor, a zároveň vyvolává napětí, jelikož divák ztrácí bezpečný odstup a stává se přímým a zranitelným účastníkem dění. Situace, kdy si herci těsně před začátkem začínají sedat na svá místa v publiku, pak podporuje pocit sounáležitosti komunity, která bude brzy vystavena těžké zkoušce.
Marián Chalány se v roli Krysaře vyhýbá velkým gestům a sází na soustředěný, místy až mrazivý projev. Jeho
herectví zde stojí na precizním minimalismu. Většinu času si udržuje neproniknutelnou kamennou tvář, což v kombinaci s jeho jemným stylizovaným pohybem dodává postavě rozměr neprostupnosti, záhadnosti. Není to někdo, kdo se snaží zalíbit davu, ale tichý pozorovatel, z něhož jde respekt. Ten dokazuje i beze slov přes mikrofon, kterým si občas trhavě přejíždí po kabátě či do něho zrychleně dýchá.
Důležitou roli v inscenaci hraje vedle výkonu hlavního představitele i celková vizuální stylizace. Scénografie Adély Szturcové je minimalistická: Prostor jeviště zůstává téměř holý, doplněný pouze několika funkčními rekvizitami, jako jsou tašky, stojan s mikrofonem, klec či žebřík v pozadí. Tato jednoduchost nechává vyniknout herecké akci a zároveň symbolicky podtrhuje vnitřní prázdnotu obyvatel, kteří se starají jen sami o sebe a neuvědomují si nebezpečí, které jim hrozí. Do současnosti pak inscenaci zasazují kostýmy občanů města Lindy Boráros. Jejich moderní pojetí zbavuje příběh pohádkovosti a historického odstupu ‒ zkaženost města tak není problémem dávné minulosti, ale odrazem naší vlastní, dnešní reality. Krysaře od zaslepeného davu vizuálně oddělují boty na extrémně vysoké platformě, které mu propůjčují nejen fyzickou výšku, ale i symbolickou nadřazenost.
Rozporuplně působí dramaturgie vztahů mezi jednotlivými postavami v inscenaci. Zatímco pouto mezi Kristiánem (Vít Hofman) a Agnes (Naďa Melková) je budováno čitelně, interakce mezi Krysařem a Agnes postrádají náležitou chemii, díky které jsou tyto postavy v Dykově předloze k sobě osudově přitahovány od prvního setkání. Pod maskou démoničnosti a nedostupnosti sice u Krysaře v klíčových momentech prosvítá zranitelnost, což mu dodává lidský rozměr, ale ze strany Agnes není adekvátní citová odezva patrná. Divák tedy ve výsledku sleduje spíše nezávazné setkání dvou postav než osudové vzplanutí. Bez silnějšího emočního napojení je pak také těžší pochopit Krysařovu motivaci, proč vlastně město nezničit hned, když se mu od měšťanů dostane příkoří. Znalost Dykovy předlohy sice není pro sledování příběhu vyloženě nutná, ale v tomto ohledu divákovi rozhodně pomůže lépe číst souvislosti, které na jevišti „Bezručů“ až příliš lehce zanikají.
Dynamiku a tempo neurčuje pouze moderní reprodukovaná hudba Martina Modrého s prvky rapu, ale i živá práce se zvukem přímo na jevišti. Tyto poměrně jednoduché zvuky, například když Krysař ztěžka dýchá do mikrofonu nebo jím drsně a trhavě přejíždí po látce svého kabátu, efektivně dotvářejí atmosféru a budují všudypřítomné napětí, očekávání a strach, který prostupuje celou společnost před jejím nevyhnutelným pádem.
Právě díky takto budované napjaté atmosféře pak silně vyznívá morální konflikt inscenace, střet mezi pokryteckou morálkou měšťanů a nemilosrdným soudem, který nad nimi vynáší Krysař. I když je pasáž fyzického násilí mezi Kristiánem a Agnes poměrně dlouhá, má své opodstatnění. Sledujeme v ní Agnesinu zoufalou snahu o útěk, který se jí však nedaří, protože ji Kristián příliš miluje, aby ji nechal jít. Vytváří tlak, který vede ke Krysařovu zásadnímu vnitřnímu obratu a příklonu k lidskosti. Podobně funkční je i organizovaný chaos v obraze nočních můr konšelů, kdy se jejich iluze o bohatství a štěstí hroutí pod tíhou viny. Tato pasáž je umocněna prací se světly (světelný design Jan Tranta), která zběsile těkají po místnosti a spolu s rychlými pohyby herců vytvářejí dojem nezastavitelného šílenství a ztráty kontroly nad budoucností. Tísnivou atmosféru pak dovršují monology konšelů, ve kterých se zrcadlí jejich strach a černé svědomí zatížené chamtivostí a lží. Celý výjev tak na diváka útočí chmurnou stísněností a nervní energií.
Diskutabilním prvkem inscenace je pojetí postavy Seppa Jörgena (Jáchym Kučera). Ten v příběhu hraje roli nevinného, mentálně pomalejšího muže, který stojí na okraji společnosti. Jeho nahý příchod i následná herecká stylizace zdůrazňují především Seppovu jinakost a mentální zaostalost. Kučerův projev se ovšem omezuje na křečovitě cukavé pohyby a hloupý smích, což působí jako příliš zjednodušená stylizace, která místy sklouzává až k laciné karikatuře. Vcelku ale postava plní svůj dramaturgický účel a Kučerův Sepp se brzy stává terčem šikany celého společenství, díky čemuž divákům mizí iluze o slušných občanech spořádaného města.
Inscenace vrcholí v momentě, který symbolicky propojuje osud jednotlivce s osudem celého společenství. Píseň o Sedmihradské zemi, představující atraktivní iluzi ráje a vykoupení ze strastí, zde není pouhým doprovodem Agnesina šílenství, ale plynule přechází v jakousi hymnu celého města, které kráčí do záhuby a strhává s sebou i diváky. Působivost tohoto obrazu je však v samotném závěru narušena technickým řešením inscenačního prostoru. Závěrečná scéna, ve které jediný přeživší Sepp nachází v opuštěném městě nemluvně a snaží se ho ukonejšit, se přes stojící dav stává pro část publika neviditelnou, čímž se oslabuje emocionální dopad celého představení.
Ostravský Krysař není doslovnou adaptací své předlohy, ale spíše otiskem její temné atmosféry se silným poselstvím, které rezonuje i dnes, sto let od prvního vydání Dykovy novely. Je to inscenace o moci, lidské morálce a ve finále hlavně o vítězství dobra v člověku. I přes výše uvedené výhrady celek směřuje k jasné pointě. Inscenace nám sděluje poměrně prostou věc: naděje na nový začátek se rodí tam, kde bychom ji nečekali.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní a performanční studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO PETRA BEZRUČE – Krysař
- Adaptace: Daniela Špinar
- Režie: Daniela Špinar
- Scéna: Adéla Szturcová
- Kostýmy: Linda Boráros
- Hudba: Martin Modrý
- Light design: Jan Tranta
- Asistent režie: Richard I. Kramár
- Hrají: Marián Chalány, Naďa Melková, Jáchym Kučera, Vít Hofmann, Monika Tomková, Alexandra Palatínusová, Lukáš Melník, Ondřej Brett, Markéta Haroková
Premiéra 21. března 2025. Psáno z reprízy 26. listopadu 2025.
FOTO: Martin Špelda
