V rámci malé scény Divadla Na zábradlí byla v květnu letošního roku uvedena inscenace My děti z druhé ruky tvůrčího týmu příhodně označovaného za „novou krev z DAMU“. Inscenace je paradokumentární divadelní formou na pomezí skutečné výpovědi a autorské fikce. Je výsledkem spolupráce režiséra Róberta Štefančíka, v minulosti působícího především na půdě Divadla DISK (Spravedliví, 2022; Hladovím těsně vedle, 2023), a hereckého podání Michala Sikory a Martiny Znamenáčkové, kteří oba momentálně účinkují i na scéně Národního divadla v připravované inscenaci 100 songů.
Inscenace My děti z druhé ruky má pouze dva herecké představitele, minimalistickou scénu a pro celkové vyznění díla určující práci se světlem. Dva protagonisti a jejich dvojníci v podobě skromných dřevěných loutek již čekají na svých místech v momentu, kdy divák vchází do sálu, obklopeni jedinou konstantou scénografie po celou dobu představení – obdélníkem ze žluté pásky vyznačeným na podlaze jeviště – a rekvizitami, s nepopiratelnou nostalgickou hodnotou odkazujícími k dětství – korunka, růžový tyl a zvířecí maska. Jinak na scéně není nic, co by určovalo kontext předváděného děje. Vše je ponecháno slovní dekoraci a hereckému projevu.
„ON strávil v ústavní péči pět let, ONA osm měsíců. ON je Čech, ONA Slovenka,“ píše se k inscenaci na webu
divadla. Znamenáčková i Sikora nám nejpodstatnější detaily svého příběhů vyjevují již v úvodním dialogu. Téma národnosti nebo doby strávené v dětském domově je hlavní podstatou dětského konfliktu, jenž otevírá děj. Urážky uštědřované tomu druhému jsou na první pohled zřejmá snaha obhájit vlastní postavení jako výhodnější. Výsledek hádky nechává ovšem oba ve větší nejistotě a na povrch vyplouvají další a další pochybnosti.
Děti z druhé ruky jsou jako opotřebené předměty, přirovnávané chvíli k úlovkům ze secondhandů, chvílí zas k aukčním položkám, jejichž vlastnosti jsou ironicky vyzdvihovány jako věcné atributy neživého objektu. Je k nim přistupováno jako ke zboží, každý zájemce má své preference. Nebo jsou všechny vlastně úplně stejné? Nikdo nechce dítě romského, nebo dokonce nejasného původu. Nikdo nechce starší děti, jež strávily v ústavní péči již delší dobu.
My děti z druhé ruky ovšem nejsou pouhým lamentováním nad smutným osudem jedinců v dětských domovech nebo osobním postesknutím nad krutým osudem. Na své cestě večerem nabírá představení další a další aktuální společenská témata – rasismus, domácí násilí, náboženství, hledání sexuální identity, právo na interrupce a spoustu dalších, mimo jiné politických záležitostí. Každý si tak zde může objevit svoje osobní téma, které s otázkou ústavní péče souvisí, ale zároveň ji přesahuje. Ale ani tady ponor do problematiky nekončí, jde se až na samotnou dřeň a na pořad přichází otázka mateřství, zpochybňuje se koncept mateřství jako přirozené součásti každé ženy, mateřství jako předem daný milník napříč dekádami i kulturami. Děti z druhé ruky se ptají, je tomu skutečně tak? A nejsou společenské konvence jedním z hlavních důvodů, proč děti vůbec končí v ústavní péči?
Navíc jak již bylo zmíněno, text je do značné míry autobiografický, což podstatně ovlivňuje vyznění celého díla. Částečná autenticita je po většinu představení jakýsi aktivizující způsob hry s divákem – autobiografické pasáže volně přecházejí do imaginace a naopak, bez zjevných indicií, a divák předkládanou látku srovnává s vlastní představou a zkušeností ve snaze rozpoznat původ jednotlivých pasáží
Ačkoliv rozpor mezi klidnými citlivými pasážemi a vypjatými energetickými výstupy se ne vždy ukazuje jako funkční a vyžití prostoru ať už pro pohyb nebo statické zdůraznění okamžiku se občas míjí s emoční povahou dané scény, v konečném důsledku představení dosahuje svých cílů. Mísí těžká společenská témata se soucitem, respektem a zároveň ironickým humorem. Ty nejdůležitější pasáže se divákovi vryjí do paměti a rezonují s ním ještě dlouho po opuštění divadelního sálu.
Stejně jako tematické panorama inscenace ani její děj nemá pevnou strukturu. Jedná se spíše o sérii volně provázaných epizod, jež jsou o to abstraktnější, poněvadž v inscenaci nelze hovořit o existenci postavy ve smyslu klasického dramatu. Stejní herci předvádějí chvílí své vzpomínky, jindy zas dospělé přicházející do dětského domova za účelem adopce nebo anonymní internetové zpovědi lidí, kteří ve své roli rodiče selhali. Můžeme představení chápat jako pestrou mozaiku, a to na úrovni témat, děje, postav, ale i použitých prostředků, ať už se jedná o voice-over, zpěv nebo loutkovou animaci. Vzniká kreativní chaos ucelený ústředním tématem a motivací k jeho vyprávění.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO NA ZÁBRADLÍ – My děti z druhé ruky
- Režie: Róbert Štefančík
- Dramaturgie: Ilona Smejkalová
- Scénář a výprava: kolektiv
- Hudba: Michal Sikora
- Hrají: Martina Znamenáčková, Michal Sikora
Premiéra 23. května 2024, psáno z reprízy 5. října 2024.
FOTO: Divadlo Na zábradlí
