Divadelní inscenace História istého násilia, kterou do ostravského Divadla Petra Bezruče přivezlo slovenské divadlo Ludus, provede během jedné hodiny a padesáti minut diváka osobní zpovědí spisovatele Édouarda Louise, který se stal obětí znásilnění a pokusu o vraždu. Jedná se o divadelní adaptaci světoznámého autobiografického románu Dějiny násilí (2016) zmíněného autora, který je díky svým syrovým, sociálně kritickým románům nejoceňovanějším francouzským prozaikem své generace.
Je noc 24. prosince roku 2012 a Eddie (knižní alterego autora) se vrací do svého bytu. V nočních ulicích Paříže potkává neznámého muže jménem Reda. Reda je neodbytný a atraktivní, a tak ho Eddie pozve do svého bytu. Tam ho Reda nejprve okrade o telefon a iPad a poté ho se zbraní v ruce znásilní a pokusí se ho uškrtit šálou. Tato traumatická zkušenost je ústředním motivem inscenace. Hra odkrývá bolestná témata, jako jsou násilí, posttraumatická stresová porucha, sexualita, rasismus nebo sekundární viktimizace. Inscenace ukazuje, jak se oběť násilí pokouší získat zpět kontrolu nad vlastním příběhem a jak osobní trauma proniká do širšího společenského kontextu.
Příběh je v inscenaci vyprávěný retrospektivně a z různých úhlů pohledu. Divák se během představení
dostane do výslechové místnosti, kde Eddie líčí svůj příběh, později má zase možnost sledovat lékařské vyšetření hlavní postavy. Obě situace jsou přitom ukázkou institucionálního selhání v přístupu k obětem trestného činu. Formálně si text pohrává s mechanismem vyprávění: postava Eddieho například vstupuje (i když jen ve své hlavě) do konverzace jeho sestry Clary, která Eddieho příběh převypráví svému manželovi. Ten však není v inscenaci nikým ztvárněný, Clara se pouze dívá na židli na opačné straně stolu a mluví k ní, jako by na ní manžel seděl.
Herecké proměny
Na scéně jsou po celou dobu přítomni čtyři herci, tři muži a jedna žena. Každý z herců, až na Tadeáše Bola, v inscenaci ztvárňuje alespoň dvě různé role. Herci ve velké části inscenace navzájem opakují repliky jeden po druhém, což ze začátku působí rušivě, postupně si ale divák na rytmus promluv zvykne a opakování replik funguje jako dramaturgický nástroj umocňující slova, která jsou vyřčena.
Příběh Eddieho je vedle hereckého projevu na jevišti zhmotněn také prostřednictvím audio nahrávky, na které děj slyšíme znovu vyprávěný hlasem Jakuba Švece. Tato nahrávka zazní před poslední scénou, zatímco herci s úspornou efektivitou mění kulisy na poslední výstup. Zvukový záznam tímto způsobem umocňuje napětí a umožňuje divákovi lépe vnímat jak samotný obsah, tak i emocionální rovinu příběhu.
Jak už bylo zmíněno, herci povětšinou ztvárňují v inscenaci více rolí. Tři muži představují Eddieho v různých časových a emocionálních rovinách, čímž události osudného večera obtáčí z více úhlů, když hlavní postavu nejen ztělesňují, ale zároveň doplňují své pohledy na to, jak jeho chování v dané situaci vidí. V inscenaci je výrazně akcentováno, jak se Eddieho pohled na situaci, kterou prožil, mění v čase, což je nosnou strategií vyprávění v celém díle. Na jevišti tak můžeme vidět Mariána Chalányho v roli Eddieho jako spisovatele, který příběh vypráví a popisuje s určitým nadhledem. Protiváhu mu tvoří emocionálně rozložený a vystrašený Tadeáš Bolo, který bravurně ztvárňuje Eddieho bezprostředně po útoku. Jakub Švec v roli Redyho pak po většinu inscenace představuje jakési pomyslné zrcadlo Tadeáše Bola. Je obdivuhodné, s jak proměnlivým gestickým rejstříkem a přesvědčivostí umí Jakub Švec ze vteřiny na vteřinu přepnout do zcela odlišných rolí násilníka a oběti. Alexandra Palatínusová, jež hraje Eddieho sestru Claru, zase s lehkostí zvládá ve svém projevu napodobit styl mluvy postavy, který je daný jejím i Eddieho původem z chudých poměrů. (Oba pochází z Pikardie, historické oblasti Francie, která byla v dřívějších dobách centrem řemesel a zemědělství a jejíž obyvatelé si dodnes zachovali výrazný dialekt a kulturní odlišnosti.)
Minimalistická scénografie, práce se světlem a kostýmy
Inscenace pracuje pouze s minimalistickou scénografií, která je však v tomto případě velmi efektivní. Na jevišti po stranách stojí dvě dřevěné lavice, v levé části se nachází stůl se dvěma židlemi. Na stole stojí plechovka s pivem, kterou herečka na začátku otevře a v průběhu představení posouvá po stole tam a zpět (plechovku můžeme vnímat jako synekdochu přítomnosti manžela). O stěnu je opřená matrace s přehozem. Herci a dramatický příběh se postupně přesouvají ze stran jeviště k jeho středu. Tento režijně-dramaturgický efekt můžeme vnímat jako nahlížení na věci s odstupem a v časovém průběhu. Střed scény se zaplňuje až v momentě, kdy Marián Chalány v roli Eddieho jako spisovatele sedí za stolem (už uprostřed jeviště), vypráví/čte svůj životní příběh a jeviště výrazným oranžovým světlem osvětlují dvě velké lampy na kolečkách. Světelný design od Michaely Beniač vůbec hraje v inscenaci nemalou roli. Bodové oranžové světlo a studeně zářící led panely visící nad stolem vytvářely kontrast mezi intimními okamžiky, ve kterých se Eddie svěřuje se svým příběhem, a chladnou odosobněnou atmosférou policejního výslechu. Imerzivně působilo světlo simulující sluneční paprsky dopadající skrze žaluzie na matraci, která byla během představení přesunuta na zem, aby tak navozovala pocit bezpečí v pokoji Eddieho.
Ležérní kostýmy od Anny Chrtkové, která je zároveň autorkou zmíněné scénografie, jsou rovněž důležitým významovým prvkem celé inscenace. Herci mají na sobě zpočátku civilní oděv (košile, trička s límečkem, rolák, džíny, tenisky…), což zvyšuje dojem autenticity dramatického děje a umožňuje divákovi hluboké ponoření se do příběhu postav, který by mohl být jeho vlastním. O to více šokujícím dojmem pak působí závěr inscenace, kdy se Palatínusová a Chalány převléknou před zraky diváků do uniformy policejních techniků. V těchto kostýmech pak pokládají na bílou plachtu žluté cedulky s čísly a z neurčitého místa se stává místo činu. Dochází tak k posunu od civilního k agresivnímu a na diváka jakoby, dolehla vážnost situace. Podobně “svlékají” kostým Tadeáš Bolo a Jakub Švec v závěrečné části inscenace a zůstávají pouze ve spodním prádle. Jejich v podstatě nahá těla ztvárňující akt znásilnění umocňují mrazivé, realistické a imerzivní fyzické herectví, jehož prostřednictvím se divák ocitá intimně přítomen fyzické podstatě inscenovaného konfliktu.
Akt rekonstrukce
Poslední scénu považuji za nejsilnější část celého představení. Tadeáš Bolo a Jakub Švec, představující Eddieho a Redu, provádějí na natažené bílé plachtě fyzickou performance, která je rekonstrukcí aktu znásilnění a pokusu o vraždu hlavní postavy. Bílá plachta působí jako prázdné plátno odhalující lidskou zranitelnosti. Absence kostýmů a rekvizit přesouvá pozornost diváka na pohyby těl herců. Režisérka Barbora Chovancová nechává v tomto momentu diváka propadnout se do příběhu a prožít všechnu tu fyzickou i psychickou bolest postavy Eddieho znovu. Performance obsahující do jisté míry prvky scénického tance je doprovázena nepříjemnou hudbou, která se stupňuje a po čase přejde do nesnesitelně pískavého zvuku, který můžeme vnímat jako metaforu rozvratu či dezorientace vnitřního světa hlavní postavy. Neverbální finální scéna doplněná o výrazný zvukový prvek není jednoznačná. Silné umělecké vyjádření nutí diváka, aby si sám interpretoval závěr děje, a náhlá změna vizuálního a zvukového vjemu přispívá k hlubšímu zamyšlení se nad tím, co příběh těžkého lidského osudu říká o nás samotných.
Texty Édouarda Louise jsou v posledních letech velmi populární a mnoho českých i zahraničních divadel je dramatizuje. Mezi diskutované patří například zpracování Dějin násilí od Švandova divadla v režii Tomáše Loužného, které diváci mohli zhlédnout také na loňské Divadelní floře. Barboře Chovancové se podařilo přenést text Édouarda Louise na prkna jeviště realisticky a bez jakýchkoliv příkras a za pomoci překladatelky Andreji Černákové dokázala vytvořit inscenaci se silnou výpovědí, která určitě stojí za zhlédnutí.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- LUDUS – História istého násilia
- Autor: Édouard Louis
- Překlad: Andrea Černáková
- Scénář: Barbora Chovancová, Martin Kubran
- Režie: Barbora Chovancová
- Dramaturgie: Martin Kubran
- Scéna a kostýmy: Anna Chrtková
- Světelný design: Michaela Beniač
- Hudba a zvukový design: Daniel Šimek
- Výtvarná spolupráce: Daniela Mesárošová
- Pohybová spolupráce: Daniel Raček
- Technická spolupráce: Eduard Mikuš, Michaela Beniač
- Hrají: Tadeáš Bolo, Marián Chalány, Alexandra Palatínusová, Jakub Švec
Premiéra 13. září 2023 v A4 ‒ priestor súčasnej kultúry, psáno z reprízy 27. září 2024 v Divadle Petra Bezruče.
FOTO: Igor Stančík
