Notoricky známého spisovatele Franze Kafku by bylo možné označit za pojem sám o sobě. Idea „kafkovského“ příběhu, případně s ním související typologie postav nebo specifický způsob kladení existenciálních otázek o povaze lidského života jsou kategorie, které dnes dokáže s tímto pražským německy píšícím spisovatelem spojit i někdo, kdo od něj ve skutečnosti nic nečetl. Není proto asi nutné zdůrazňovat, jak často bývají Kafkovy texty přepracovávány do nových forem, ať už v literatuře, filmu nebo v našem případě v divadle. Zkrátka nevyčerpatelný inspirační zdroj.
Z tohoto modelu vychází i inscenace Aparát v adaptaci a režii Kathariny Schmitt, která 15. března letošního roku odpremiérovala na scéně pražského Studia Hrdinů. Inscenace vychází z Kafkovy povídky „V kárném táboře“ z roku 1914, ovšem jak je již z posunu v názvu patrné, přesouvá těžiště významů od poměrně doslovného vymezení se vůči autoritářským mechanismům nastupující války poněkud jiným směrem.
Abych citovala, co o námětu hry uvádí stránky divadla: „… vypráví příběh badatele, který přichází do trestanecké kolonie v blíže neurčeném státě…“. Cestovatel se zde stává svědkem pokřiveného systému exekuce pod vedením důstojníka fanaticky zaujatého popravčím strojem. Zvrat nastává v moment, kdy důstojník odsouzence propouští a sám nastupuje na jeho místo pod příslibem prozření v rámci tohoto „jedinečného“ zážitku.
Právě specifikum adaptace prozaického textu v divadelní je umělecký postup, který je pro spoustu
v inscenaci použitých výrazových prostředků určující. Názorným příkladem je způsob, jakým Schmitt a spol. pracuje se zvukem a narací. Postavy v Aparátu téměř nemluví, první polovinu hry vlastně vůbec. Vše zaštiťují nehmotný vypravěč a od ostatních postav barevně odlišená personifikace Aparátu v podání Vojtěcha Šembery. Ten funguje jako přiznaná zvuková kulisa – nikoliv případných replik postav, nýbrž subtilních vjemů, jako jsou dech nebo důraz na konkrétní slova ve vybraných situacích: „Čtěte… čtěte…“, šeptá postava v pozadí ve scéně, když generál představuje cestovateli dokumenty popisující podstatu Aparátu. V naprostém kontrastu k postavám na scéně stojí vypravěč, který se po celou dobu představení zhmotňuje pouze jako hlas a není nikdy fyzicky přítomný. Vlastně by se dalo říci, že v určité rovině není ani přiznanou součástí fikčního světa, v němž se pohybují postavy. Ty se totiž tváří, jako by jeho suplování jejich replik ve skutečnosti neprobíhalo a vyřčená slova pocházela z nich samých. Nutno nicméně dodat, že na rozdíl od Aparátu je vypravěč ve svých promluvách velmi konkrétní, až literární, v pravém slova smyslu – je popisný a uzavřený sám do sebe, nekonfrontuje diváka s důrazem na pomíjivost žitého okamžiku nebo se závislostí na možnostech dramatické akce.
Ani přítomnost vypravěče ovšem neupozaďuje metaforicky redukující pojetí tématu autoritářského režimu a jeho vztahu k smrti. Dominantou scény je v jejím středu umístěný popravčí stroj, který nedává možnost zabloudit v ději ani v prostoru kamkoli jinam. Toto je hlavní motiv, případně i postava. Celá konstrukce je jako všudypřítomný nadpis veškeré dramatické akce. Divák má dojem, že není úniku, od Aparátu ani od toho, co představuje – zprostředkovává tak jistý druh fatalismu, typický pro Kafkovo dílo.
To, co zde popisuji jako vysoce stylizovaný celek, má za následek značnou míru odcizení diváctva od jevištního dění. Té je dosahováno jednak civilním, leč pantomimickým (jakkoliv protichůdně tyto pojmy zní) herectvím a použitím jevištní nadsázky a metafor, případně cross-gender-castingem v případě cestovatele ztělesněného Ivou Uhlířovou, a dále také intertextuálními odkazy. Tím mám na mysli především vizuální odkazy na křesťanskou symboliku, ať už se jedná o typologii herce v roli Důstojníka (Jakub Gottwald) připodobňující jej osobě Ježíše Krista, motiv umučení nebo pomyslné snímání z kříže (tedy z popravčího křesla Aparátu) téměř v závěru hry.
Aparát je inscenován tak, aby umožnil divákovi co možná největší identifikaci s námětem svobody a smrti jedince. Vybírá si konceptuálně povědomý typ příběhu, vytváří explicitní kulturní reference a mimo jiné také experimentuje s diváckým zážitkem. K tomuto poslednímu se dostávám až teď ‒ v souladu s umístěním tohoto aspektu inscenace v jejím syžetu. Ať už divák dochází k identifikaci s příběhem a možnostmi jeho interpretace či nikoliv, jedno má potenciál pro něj nakonec zůstat nejvýraznějším prvkem celého diváckého zážitku – příležitost projít se po scéně po vyzvání herci a za jejich přítomnosti v samém závěru představení, prozkoumat celou konstrukci z blízka a z perspektivy, které se z hlediště nedostává, zacyklit se tak v tématu i prostoru inscenace. Ačkoliv je účast dobrovolná, doufám, že každý budoucí divák využije při návštěvě představení této příležitosti trochu rozvířit možnosti svého nazírání na divadelní událost z perspektivy pasivního diváctví prostřednictvím nového pohledu.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- STUDIO HRDINŮ – Aparát
- Autor: Franz Kafka
- Adaptace: Katharina Schmitt
- Režie: Katharina Schmitt
- Dramaturgie: Ján Šimko
- Scéna: Pavel Svoboda
- Kostýmy: Patricia Talacko
- Hudba: Christoph Wirth
- Světelný design: Václav Hruška
- Hrají: Ivana Uhlířová, Jakub Gottwald, Pasi Mäkelä, Vojtěch Šembera
Premiéra 15. března 2025, psáno z první reprízy 16. března 2025.
FOTO: Pavel Svoboda
