Trio mých recenzí na divadelní zpracování Erbenovy Kytice uzavírá inscenace z Městského divadla Zlín v režii Dodo Gombára, která překvapuje svým pouťovým rámcem a nečekanou barevností. S předchozími inscenacemi se shoduje v obsahové skladbě balad, a také v použití živé hudby ‒ zde se jednalo o violoncello a akordeon. První z nástrojů zněl téměř ve všech inscenovaných baladách a ve většině případů doprovázel zpěv. Na akordeon se hraje v baladách Poklad a Záhořovo lože, kde například v první zmíněné tvoří přechod mezi recitováním balady a pašijí a ve druhé doprovází recitaci ministranta při mši.
Gombár ve Zlíně zinscenoval jedenáct z celkových třinácti původních balad, což je o tři více oproti pražské i olomoucké verzi. Začíná se Kyticí, následuje Poklad, Polednice, Vodník, Vrba, Svatební košile, Dceřina kletba, Holoubek, Štědrý den, Záhořovo lože, Věštkyně a celý večer uzavírá biblické Janovo zjevení, které volně navazuje na předcházející Věštkyni. Inscenace je jasně rozdělena na dvě poloviny po šesti baladách, přičemž první polovina vizuálně a tematicky znázorňuje život, zatímco druhá smrt. Tato tematika je v druhé polovině inscenace podpořena i vizuálně, prostřednictvím postav, které mají nabílené obličeje, aby působily mrtvolně, a pobořenou scénou s rozházenými kulisami a chybějícími dekoracemi.
Toto dvojdomé chápání inscenace by se mohlo zdát nelogické, protože i balady v první polovině
pochopitelně doprovází téma smrti ve smyslu hrozícího nebezpečí. Ve většině případů ale protagonista dané balady nakonec přežije: v Kytici jsou to siroty (Hana Geržová, Tereza Hubáčková), v Pokladu žena (Tereza Goláňová) i její dítě (Robin Černoch), v Polednici oba rodiče (Marta Bačíková a Jan Leflík, i když hlavní postavou je zde pouze matka), ve Vodníkovi žena (Milana Gorská) také přežije, stejně jako ve Svatební košili (Karolína Vlčková). Ve Vrbě sice žena (Marie Vojtěchová) umírá, ale její muž (Marek Příkazký) ne, navíc je zde otázka, koho z nich chápat jako hlavní postavu. V baladách druhé poloviny inscenace smrt oproti tomu poznamenává přímo hlavní aktéry: Dceřina kletba – umře dcera (Petra Králová), Holoubek – umře vdova (Tereza Goláňová), Štědrý den – umře jedna ze sester (Milana Gorská, zde je nasnadě podobná otázka ohledně hlavní postavy jako v případě Vrby), Záhořovo lože – umře Záhoř (Pavel Leicman) a posléze i starý poutník (Zdeněk Lambor), který Záhořovi pomohl k vykoupení. Obsah balady Věštkyně se pak dá považovat za připomínku nevyhnutelného koloběhu života a smrti v rámci celého lidstva.
Navíc ve druhé skupině uvedených balad se v mnoha případech jedná o smrt z vlastního přičinění ‒ téměř každá z jejich postav provedla něco, čím si smrt sama přivodila. Ať už jde o hřích zabití jiného člověka (Dceřina kletba), nebo o nevěrnost v lásce a následnou sebevraždu (Holoubek). Marii ve Štědrém dnu pak zabila její vlastní zvědavost. Naopak v baladách první poloviny jsou za smrt postav zodpovědné jiné osoby – v Polednici je to například matka, která zmíněné strašidlo přivolala a pak sama omylem zděšením z nelidské entity své dítě zadusila. Dítě umírá i ve Vodníkovi, který mu přivodí smrt sám jako trest za neposlušnost své ženy, ve Vrbě pak zabije muž svou ženu pokácením tohoto stromu, který skrývá její duši. Smrt provází postavy z balad i fyzicky, čemuž se budu ještě věnovat.
Jedna velká střelnice
Scénografie zlínské Kytice je laděná do pouťového stylu zejména skrze ústřední vizuální motiv pouťové střelnice, která v nadměrné velikosti zabírá velkou část zadního plánu jeviště. Zde se také nacházejí objekty spojené s jednotlivými baladami v podobě pouťových atrakcí nebo panenek mimin na špejli, které si mohly postavy sestřelit ‒ například velký holub odkazující ke stejnojmenné baladě, ale také třeba množství barevných velkých lebek, které jsou později využity ve Svatebních košilích ke znázornění umrlců. Střílení na pouťové střelnici, kdy protagonisté stylizovaně sestřelovali zmíněné panenky na špejli nebo větší objekty, tvoří v inscenaci přechod mezi jednotlivými baladami, který představuje odlehčený kontrast k tíživým archetypálním příběhům.
Pouťová stylizace se dále odráží v kulise budky na levé straně jeviště, ve které je umístěná pokladna a nákupní vozík s LP deskami, a kde mají také svůj koutek kolotočáři. Ti jsou spolu se skupinou vesničanů součástí dějů balad, které ve zlínské verzi netvoří hermeticky uzavřený svět o sobě, ale jsou zasazeny do širšího kontextu života generické české vesnice s jejími každodenními událostmi a poklidným tokem života. Málokdy se stane, že by na jevišti byly přítomny jen postavy z dané balady, ale téměř vždy se něco děje i na pozadí – právě díky skupinkám vesničanů a kolotočářů, pokud nejsou zrovna hlavními aktéry. Příkladem toho je Polednice, kde žena ze skupiny kolotočářů (Marta Bačíková) v rámci pouťového dění připravuje cukrovou vatu, ale zároveň je protagonistkou příběhu – matkou, co nemá trpělivost se zlobivým dítětem. Tento princip je doveden do groteskního konce, kdy se po události s Polednicí vesničané seskupují do fronty na cukrovou vatu, zatímco matka hrůzou bezhlesně křičí.
Toto ukotvení balad ve světě vesnické zábavy můžeme vnímat jako upozornění, že příběhy balad nevisí ve vzduchoprázdnu, ale že vypovídají o životním údělu obyvatel v určitém čase a určité době – že inspirací pro ně byli lidé z masa a kostí, že postavy Kytice nejsou jen archetypy, ale koneckonců jsou stejní jako my. K tomu může odkazovat i volba kostýmů, pro které byla – oproti historizujícímu zpracování v olomoucké i pražské inscenaci – inspirací doba normalizace, takže nechybí kytičkované celotělové zástěrky na knoflíčky, trvalé, velké opasky a výrazné modré líčení očí. Možná i díky této stylizaci mají diváci větší možnost se s příběhy postav ztotožnit, jelikož je to doba, kterou sami někteří pamatují, a ostatní jsou s ní obeznámeni minimálně z filmů nebo z vyprávění rodinných příslušníků.
A stále nejsme u konce s výčtem aspektů, ve kterých se Gombárova Kytice vymyká tomu, jak jsme zvyklí Erbenovu sbírku na současných jevištích vídat. Textová složka se nedrží Erbenových veršů zcela důsledně, takže občas můžeme zaslechnout promluvy jako „Ale mami“ nebo „Půjdeme se podívat za babičkou,“ což je typ textové adaptace, který u předchozích recenzovaných inscenací nenajdeme. Jedná se o mírné odlehčení, které postavy opět „polidšťuje“ a přibližuje dnešnímu divákovi.
Oslava obyčejné ženy
Podle dramaturgyně Kataríny Koišové Kašpárkové byly do inscenace vybrány především balady obsahující příběhy žen, které se staly hybatelkami svého osudu. Příběhy silných ženských hrdinek, které se chtěly od něčeho osvobodit ‒ i když se může zdát, že se ve výsledku synonymem této svobody stane smrt.
Smrt jako postava je zároveň součástí skupiny kolotočářů. Je stylizovaná do emo-rockového stylu, má černé oblečení a černé krajkové legíny, taky výraznou černou paruku střiženu do muleta s dlouhou „party,“ což podtrhuje její nepředvídatelnou a rebelskou povahu: nikdy nevíte, kdy přijde a koho si vybere, a když už se pro něco rozhodne, těžko jí to rozmluvíte. Mezi oběma částmi inscenace projde kostýmní proměnou, kdy místo džínové bundy pro druhou, „smrtnou“ část obléká vzorovanou mikinu, skoro jako by zpohodlněla nebo svým barevným zjevem chtěla parodovat vlastní existenci. Největší proměnou však projde v Janově zjevení, kde díky kroji, do něhož jí ostatní postavy pomohou se obléci, se z ní stane anděl. Kroj má bohatě zdobený čepec, který by se dal interpretovat i jako koruna a díky kterému postava Smrti dává i vizuálně najevo svou svrchovanost nad ostatními a stává se až jakousi zbožštělou osobou. V kontextu evangelia můžeme tohle převtělení Smrti vnímat jako znázornění jezdce apokalypsy, který přináší zprávu o konci světa – zde ve formě ruličky, kterou anděl předává opilému muži, který po přeměně Smrti náhodou vrávorá okolo. Blížící se konec je také znázorněn pomocí meče, s nímž anděl mává před publikem, na něž zároveň míří flintami ženy z davu za andělem.
Pouť mnoha významů
To ale není konec biblických odkazů v inscenaci. Poklad se v Erbenově sbírce odehrává na velikonoční období před Velkým pátkem, což inscenační tým nenechal bez povšimnutí, takže recitace balady se na jevišti prolíná s liturgickým předčítáním pašijí. Oba pretexty jsou přitom propojeny tak dovedným způsobem, že neznalému člověku by se mohlo zdát, že se jedná o jeden soudržný celek. Tři staré ženy (Helena Čermáková, Jana Štěpánová, Jana Tomečková) v tradičním folklórním oblečení sestávajícím ze sukně, kabátku a šátku přes hlavu sedí v popředí napravo, kde na mikrofon pašije přiznaně čtou ze složek. Tato trojice se objevuje během celé inscenace a program ji označuje jako „vrby“. Můžeme je chápat jako nositelky tradic a znázornění toho, jak hluboko byly zvyky kdysi zakořeněny v životech lidí, obzvlášť na vesnici.
Baladu Pokladu recituje matka (Tereza Goláňová) a přítomný dav, který nejdříve jen určité části opakuje, později recituje spolu s ní, snad aby text získal na naléhavosti a napětí. Přechody mezi recitací balady a pašijemi jsou znázorněny různě – například hrou na akordeon nebo nasvěcováním a potemňováním scény. Moment, kdy si žena vzpomene, že nechala dítě v jeskyni s pokladem, se zároveň prolíná s úsekem předčítaných pašijí vyprávějícím o vydání Barnabáše. „Toho ne,“ volají ženy předčítající pašije i dav společně, což umocňuje strach, který žena pociťuje, když si uvědomí, že se nemůže pro svého potomka vrátit.
Navíc pouť nemusí být – a v téhle inscenaci rozhodně není ‒ jen o kolotočích: tento pojem v češtině odkazuje také na náboženské procesí, například na nějaké svaté místo. V pojmu pouti se tak prolíná světský i duchovní svět, stejně jako v Erbenových baladách, kde do něj navíc vstupuje i svět nadpozemský, smrtelný a podvodní. Inscenace díky tomu nakonec funguje jako plejáda stylů, stejně jako je tomu ve světě kolotočů: stačí roztočit, vystřelit a přát si výhru. A stejně jako v životě ‒ nikdy nevíte, co vám padne.
Kytice v Městském divadle Zlín je nevšední svým pojetím, dokáže překvapit a mezi ostatními recenzovanými inscenacemi je jedinečná. Ve Zlíně nečekejte temného a chladného Erbena v jeho nemilosrdné, archetypálně-osudové formě, ale spíše takového Karlíka v hravém, barevném světě pouťového veselí, jen se špejlí cukrové vaty místo továrny na čokoládu… který se ovšem i přes všechnu radost neubrání stínům a temným spárům smrti.
Autorka je absolventkou bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- MĚSTSKÉ DIVADLO ZLÍN – Kytice
- Režie: Dodo Gombár
- Dramaturgie: Katarína Koišová
- Scéna: Lucie Žilák Labajová
- Kostýmy: Hana Kelar Knotková
- Hudba: Josef Fojta
- Pohybová spolupráce: Linda Fernandez Saez
- Hrají: Marta Bačíková, Helena Čermáková, Eva Daňková, Hana Geržová, Tereza Goláňová, Milana Gorská, Adam Kořán, Petra Králová, Zdeněk Lambor, Pavel Leicman, Jan Leflík, Anna Pospíchalová, Marek Příkazký, Luděk Randár, Gustav Řezníček, Jana Štěpánová, Jana Tomečková, Marie Vojtěchová, Karolína Vlčková, Veronika Brajdič, Robin Černoch, Tereza Hubáčková, Štěpánka Lochnerová
Premiéra 25. listopadu 2023, psáno z reprízy 13. prosince 2024.
FOTO: Marek Malůšek
