V olomouckém Divadle na cucky byla 15. dubna 2026 reprízovaná inscenace s provokativním názvem Budoucí lokální hvězda Hochman hraje bývalou globální hvězdu Thunberg. Režisér Michal Hába se v tomto představení pokouší zviditelnit enviromentální problémy skrze radikální autorskou tvorbu, která balancuje na hraně humoru a výrazné společenské kritiky. Inscenace vznikla z potřeby poukázat na propastný rozdíl mezi závažností klimatické krize a tím, jak povrchně na ni společnost reaguje. Na Divé bázi byla inscenace recenzovaná již v době své premiéry, ovšem s odstupem čtyř let se nabízí otázka, jakým způsobem tato inscenace dozrála. V kontextu prohlubující se společenské enviromentální apatie je zajímavé sledovat, zda se původní ironický odstup neproměnil v rezignaci, nebo zda herecký projev Marka Hochmana získal novou podobu, která by reflektovala naléhavější politickou situaci než v roce 2022.
Klíčovým prvkem poetiky představení je zcizovací efekt ve smyslu odstupu od role a jejího, v této inscenaci
téměř permanentního, komentování hercem. Herec Mark Kristián Hochman se nesnaží o realistickou imitaci Grety Thunberg, naopak pracuje se stylizací a neustále narušuje tzv. “čtvrtou stěnu”. To vede publikum k trvalému uvědomění, že se nachází v divadle, herec je záměrně vytrhuje z divadelní iluze a navrací zpět do reality. Tento přístup je patrný už v samotném úvodu, kdy herec sám zve diváky do sálu, usazuje se mezi ně nebo si nechává od uvaděčky donést drink. Vrcholem této techniky je moment, kdy Hochman tvrdí, že zapomněl text, jen aby upozornil na skutečnost, že inscenace (nebo snad celá naše civilizace?) nemá rozpočet na nápovědu.
Vizuální stránka inscenace je (i kvůli miniaturnímu prostoru jeviště Divadla na cucky) záměrně prostá, ale o to údernější. Malé jeviště s holými stěnami obsahuje jen pár výrazných prvků, například hnědou paruku s copy a žlutou pláštěnku, která odkazuje k ikonickému obrazu mladé aktivistky. Tato scénografická úspornost je koncepčním režiséra a herce. Absence dekorací totiž přináší veškerou váhu sdělení na Hochmanovo tělo a jeho pohyb, čímž se zdůrazňuje osamocenost jedince v boji proti systému. Přestože jedno z hlavních témat inscenace je ekologie, většina rekvizit na scéně je vyrobena z plastu – od tenisových raket a míčků až po nafukovací zeměkouli nebo kelímky na drinky. Tento záměrný paradox vrcholí k závěru, kdy je celé jeviště pokryto odhozenými rekvizitami – plastovým odpadem – což vizualizuje naši neschopnost vymanit se z konzumního stylu života.
Auditivní složku tvoří rázné zvukové prostřihy (například úvod protestní písně Beds are Burning od Midnight Oil, která předává poselství, že by lidé neměli být lhostejní k životům ostatních) a rytmické střídání světel (červená/modrá, později žlutá/modrá v barvách Švédska, rodiště Thunberg), které doplňují Hochmanův expresivní a fyzicky náročný projev. Tato vypjatá herecká forma, kterou si Hochman v rámci Hábovy koncepce sám vyprofiloval, funguje jako zásadní obrana proti lhostejnosti publika. Agresivní energie a neustálé těkání mají za cíl vytrhnout diváka z komfortní zóny pasivního pozorovatele a transformovat něco tak abstraktně neuchopitelného, jako je klimatická krize, do až hmatatelného neklidu. Herec tak skrze své tělo demonstruje naléhavost, kterou samotná slova proslovů, jež už v mediálním prostoru ztratila svou váhu, nedokážou sdělit.
Celá inscenace je vystavěna jako nekonečná smyčka opakujících se replik a gest, které napomáhají k vyzdvihnutí skutečnosti, že i my jako společnost se nedokážeme odpoutat od „zajetých“ vzorců uvažování o životním prostředí. Těchto témat se herec nedotýká lineárně, ale v cyklech, téměř žádná replika nezazní pouze jednou. Hochman se například neustále vrací k úvodnímu monologu, znovu a znovu uvádí název hry, zacykluje se i při popisu vzniku inscenace, například velmi častým odkazováním na spolupráci režiséra s hercem. Mohlo by to zrcadlit společenskou paralýzu – stále dokola mluvíme o emisích a skleníkových plynech, zatímco nás v televizi více zajímá předávání Oscarů než reálná hrozba klimatického rozvratu.
V závěru inscenace Hochman obnažuje nejen klimatickou krizi, ale i krizi demokracie a nástup fašizace společnosti. Poslední věta představení „There is no láska on dead planet“ v divákovi rezonuje díky své pravdivé doslovnosti. Láska jakožto největší lidská hodnota a tmel společnosti ztrácí v post-ekologickém světě jakoukoliv faktickou hodnotu. Celé představení nabízí intenzivní, participační a politicky angažovaný zážitek, který nepředkládá hotová řešení, ale nutí nás k nepříjemné konfrontaci s vlastní nečinností. Při následné debatě herec přiznal, že by byl otevřen další transformaci textu. Podle jeho slov by se inscenace mohla v budoucnu třeba více zaměřit na otázku, zda si oligarchové v rámci demokratických procesů nemohou vliv na enviromentální politiku jednoduše koupit. Tato otevřenost k aktualizaci potvrzuje, že minimálně Hochman nevnímá inscenaci jako uzavřené dílo, ale jako živý, politicky angažovaný komentář k neustále horšímu stavu světa.
Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO NA CUCKY – Budoucí lokální hvězda Hochman hraje minulou globální hvězdu Thunberg
- Režie, text: Michal Hába
- Výprava: Adriana Černá
- Obsazení: Mark Kristián Hochman
- Technika: Ondřej Zunt, Petr Sychra
- Produkce: Klára Hešková
Premiéra 14. června 2022, psáno z reprízy dne 15. dubna 2026.
FOTO: archiv Divadla na cucky
