Zpět na výpis článků

O finském Hamletovi a dětech

V pondělí 2. května proběhlo zahajovací představení šestého ročníku festivalu scénického čtení SPECIFIC 2016, jehož pořadatelem je brněnské Divadle Feste. Letošní ročník se zaměřuje na u nás málo známou finskou dramatiku. Během května bude na festivalu uvedena šestice textů uznávaných finských autorů, které do češtiny přeložil Otto Kauppinen. Vedle neznámé dramatiky se festival věnuje také zapomenutým pokladům městské architektury, kolem nichž běžně chodíváme, aniž bychom si jich všimli. Scénická čtení probíhají v budově bývalého generálního ředitelství Báňské a hutní společnosti na rohu Kobližné a Sukovy ulice v centru Brna.

Jako první byl uveden text Tuomase Timonena Hamlet-dítě z roku 2013, v režii Gabriely Krečmerové. Jak název napovídá, hra odkazuje na známé Shakespearovo drama, které je ale posunuto do poměrů současného rodinného života. Text tematizuje problematické vztahy v rodině, především pak mezi rodiči, kteří, ať možná nepřímo, vystavují těmto osobním konfliktům i své děti. Ty ale často nejsou schopny svou dětskou optikou situaci adekvátně posoudit, a tak problém vnímají velmi zkresleně. Druhým tématem je problém nerozhodnosti a převzetí zodpovědnosti, kterému se možná i my někdy vnitřně bráníme. Obnáší to totiž postavit se tváří v tvář reálnému světu.

Hlavním hrdinou hry je malý chlapec Hamlet, který se těžko smiřuje s přítomností Claudia, nového partnera své matky Gertrudy. Oproti Shakespearovu dílu zde otec není zavražděn, ale je prostě pryč, pro malého Hamleta je to však téměř totéž.  Během hry na schovávanou přistihne Hamlet Claudia a matku při intimních hrátkách, nedokáže se s tím, co viděl, vyrovnat a vlastně tomu ani pořádně nerozumí. Hamletova nejistota sebou samým a zmatení je tematizováno v monologu na motivy Být či nebýt: „Velký kluk nebo malé dítě – kým bych měl být? Je lepší jenom cucat cecky a zapomenout na svět, nebo se vzdát cecku a zřít, co se tu děje? Jíst a zapomenout, spát jako andílek, nebo vidět a ustrnout – to je, oč tu běží!“ Spolu s dalšími dětmi, Ofélií a dvěma chlapci, nacvičí představení, do kterého zakomponuje právě ony kopulační pohyby, které viděl u Claudia. Když to předvede dospělým, jsou v rozpacích, ale ani jeden z nich není ochoten o tom s Hamletem mluvit. Později se terčem Hamletovy probouzející se sexuality, nebo snad jen touhy po „ceckách“, stane proti své vůli mladá a nevinná Ofélie, kterou Hamlet násilím zatáhne do skříně a zavře se tam s ní.  Plačící dívku ze skříně vysvobodí až jeden z chlapců, vynese ji ven a následně se pustí do boje s Hamletem. V přetahování se lanem Hamlet prohrává a končí sám a provinile v rohu.

Typickým rysem scénického čtení je záměrně omezené využívání divadelních vyjadřovacích prostředků, nejde tedy o klasické divadelní představení se vším všudy, ani pouhou reprodukci textu, jako spíše o kombinaci obojího. Scénické čtení hry Hamlet-dítě probíhalo v několika prázdných místnostech budovy. Diváci byli usazeni na matracích na zemi v chodbě, odkud srze otevřené dvoukřídlové dveře bylo vidět do další místnosti, jejímž centrem a jediným viditelným kusem nábytku byla károvaná pohovka. Po vyzvání některého z herců se všichni diváci přesunuli do další místnosti, kde jediné vybavení zastávaly dvě vestavěné skříně a umyvadlo.

Jednotlivé role byly obsazeny mladými herci z různých brněnských divadel. Dominantní postavení měl mezi nimi Filip Teller jako Hamlet. Jeho postava  nabízela nejvíce hereckých poloh, jelikož jako jediná prošla zřetelným vývojem. Od sebevědomého chlapce, který dává pokyny a ostatní jej poslouchají, přes kluka plného otázek, o kterých nemá s kým mluvit, až po mladíka, který ztratil svou dětskou nevinnost a zůstal sám. Šestice herců dokázala prázdný prostor velmi dobře naplnit a využít i s minimem rekvizit. V herectví byl důraz kladen především na akci a slovo. Dospělí herci představující dětské postavy opravdu působili jako děti – energicky pobíhali z jedné místnosti do druhé, pokřikovali na sebe a hašteřili se. Diametrálně odlišnými typy byly postavy dospělých. Ondřej Jiráček jako Claudius působil jako charismatický a přímý muž, ve vztahu k Hamletovi ovšem nejistý a vyhýbavý. Gertruda Lucie Ingrové sršela atraktivností a sex-appealem, s povahou její postavy korespondoval také zvířecí vzor jejího oblečení z průsvitného materiálu. Jelikož šlo o scénické čtení, nikoho nepřekvapilo, že všichni herci měli při ruce papírový scénář a občas do něj nahlédli.

Atmosféru dotvářela živá hudba. Hudební podkres byl velmi minimalistický, složený jen z několika tónů či akordů, v první místnosti jej obstarával kytarista, v druhé violoncellista. Se světly se při představení příliš nepracovalo, herci byli nasvíceni malými reflektory postavenými na podlaze, což mnohdy vytvářelo efektní hru stínů na stěnách. Na úplném závěru představitel Hamleta vytáhl zástrčku ze zásuvky, čímž zhasl světlo a uzavřel jednání.

Hamlet-dítě je rozhodně zajímavou komorní hrou, která má co říct i českému divákovi a Divadlu Feste patří díky za to, že ji české divadelní scéně představili.

 

Divadlo FesteHamlet-dítě. Autor: Tuomas Timonen. Překlad: Otto Kauppinen. Režie: Gabriela Krečmerová. Hrají: Filip Teller, Lucie Ingrová, Ondřej Jiráček, Viktor Zavadil, Ondřej Dvořák a Kristina Povodová.

Česká premiéra 2. května 2016 v budově Ředitelství Báňské a hutní společnosti, Sukova 4, Brno. Psáno z premiéry.

Foto: Kristýna Břečková