Zpět na výpis článků

O dvacáté Floře s Petrem Nerušilem a Janem Žůrkem

Festival s tradicí, festival s vyprofilovanou dramaturgií, festival s výrazným přesahem do zahraničí… i to je Divadelní Flora, která se řadí k nejvýznamnějším divadelním festivalům u nás. Letos slaví dvacáté narozeniny a její program bude skutečně ojedinělý. O tom, na co se diváci mohou těšit, si povídaly Gabriela Dvořáková a Zuzana Řezníčková s ředitelem festivalu Petrem Nerušilem a dramaturgem performativní části DF Janem Žůrkem.

Pánové, jak letos oslavíme dvacáté výročí festivalu?

Petr: Myslím, že jubileum nejlépe oslavíme tím, že letos nabídneme mimořádně exkluzivní program, který je jednoznačně nejzajímavější v celé historii festivalu. Floře taky k narozeninám zahraje spousta divadelníků, kteří se ve festivalovém šapitó představí v atypické roli hudebníků – třeba Standa Majer, Jirka Vyorálek, Míla König nebo kapela Snaha složená z členů Divadla Vosto5.

Nabídne festival nějaký doprovodný program, na který diváci doposud nebyli zvyklí?

Petr: Během prvního festivalového víkendu proběhne dvoudenní mezinárodní konference nazvaná „Visegrad Dance Platform?“, na níž dorazí pět desítek hostů ze všech koutů Evropy.

Jan: Letos zařazujeme sekci Visegrad Performing Arts již po páté. V rámci sekce prezentujeme výrazné taneční a experimentální scény z „Visegrádu“ a při příležitosti výročí můžeme bilancovat. I proto jsme si stanovili téma, ve kterém budeme zkoumat, zdali má smysl organizovat více spolupráce na visegrádské úrovni, zdali o to mají jednotlivé regiony zájem a kam je to může posunout.

Rozhodně výraznou dramaturgickou linii festivalu tvoří vídeňská představení. Co Vás vedlo k jejich oslovení a pozvání na festival?

Petr: Nešlo primárně o to pozvat zahraniční titul nějakého proslulého divadla, ale o dramaturgický záměr prezentovat v koncentrované formě tvorbu výrazné režijní osobnosti. V minulosti jsme nabídli profilové sekce Honzy Mikuláška, Dana Špinara a Jirky Havelky, loni o prázdninách jsem kontaktoval Dušana Pařízka – režiséra, jehož inscenace jsme na festivalu prezentovali dlouhodobě a jsou nám blízké. Vzhledem k tomu, že Pařízek už v Čechách neinscenuje, museli jsme se samozřejmě zaměřit na jeho zahraniční produkce.

Podle čeho jste vybírali Pařízkovy inscenace, které v Olomouci uvidíme?

Petr: Variant bylo na začátku víc, favoritem byla pochopitelně Směšná temnota vídeňského Burgtheateru – nejlepší německojazyčná inscenace loňského roku. I když tohle ocenění po uvedení na berlínské Theatertreffen získala až po té, kdy jsme s Pařízkem začali jednat. Po pár setkáních ve Vídni – po Pařízkových premiérách ve Volkstheateru – vykrystalizoval záměr uvést právě jeho mimořádně zajímavé vídeňské tituly. Je skvělé, že ve dvou z nich se v Olomouci představí Herečka roku, fenomén současného německojazyčného divadla, Steffi Reinsperger, s níž jsme se během února domluvili ještě na bonusovém komorním představení Von den Beinen zu kurz režiséra Calleho Fuhra, které uvedeme přímo v univerzitním Konviktu. Doufám, že všechny čtyři vídeňské tituly přilákají do Olomouce diváky a divadelníky z celé republiky, a věřím, že budou nadšení. Pro mne osobně je adaptace Lotzovy Směšné temnoty jednou z nejlepších činoherních inscenací, kterou jsem měl možnost naživo vidět.

Jak se bude adaptovat technická stránka inscenací na olomoucká jeviště?

Petr: Rád bych především podotkl, že všechna představení budou otitulkována. Na technickém přenosu jsme museli, a ještě budeme, velmi intenzivně pracovat především s ohledem na jejich náročné svícení. Ze scény Moravského divadla nepoužijeme prakticky žádná dostupná světla, kompletní light design se zajišťuje formou zápůjček z Vídně a Prahy a díky spolupráci s externími firmami. Pařízkovy inscenace jsou scénograficky minimalistické, ovšem kladou velký důraz na precizní přenos. Například jeho skvělou Noru do Olomouce nepřivezeme, ačkoli jsem o to velmi stál, poněvadž to zkrátka parametry zdejší scény neumožní.

Pokud se spolupráce zdaří, máte v úmyslu v dalších letech přivést do Olomouce další zahraniční činoherní soubory?

Petr: My jsme i v minulosti měli ambici zařadit do programu velké zahraniční činohry, naráželi jsme ovšem vždy na finanční omezení. Letos se naštěstí podařilo dost razantně navýšit rozpočet a získat také nové festivalové partnery. Uvedení rakouských titulů navíc podpoří Rakouské kulturní fórum, Rakousko-česká společnost nebo Rakouské centrum Univerzity Palackého. Zajímavé a do jisté míry i dojemné je, že na olomoucké uvedení bernhardovské inscenace Alte Meister nám poslal finanční příspěvek i bratr Thomase Bernharda a správce jeho pozůstalosti Peter Fabjan.

Když se přesuneme k českým představením, můžeme na programu vidět Divadlo Na Zábradlí. Považujete soubor za český ekvivalent k těm vídeňským?

Petr: Za „ekvivalent“ určitě ne, inscenační styl Pařízka a Mikuláška je úplně jiný. Navzdory zcela odlišné poetice mám ale pocit, že Zábradlí má k Pražskému komornímu divadlu velmi blízko v jednom, pro mne důležitém, momentu. Režisér Jan Mikulášek s dramaturgyní Dorou Viceníkovou, podobně jako před časem v Komedii Pařízek s Jařabem, budují svůj ansámbl na souhře výrazných hereckých osobností. Nedoplňují, jako většina repertoárových divadel u nás, svůj ansámbl á la „aktuálně potřebujeme mladou, hezkou holku, dva středňáky, jednu starší herečku nebo protřelého matadora“, ale vybírají si k práci výrazné a inteligentní herecké osobnosti, s nimiž je pojí obdobný pohled na to, jaké divadlo chtějí společně dělat. Mají tendenci budovat originální repertoár plný autorských titulů adaptujících téma, nikoli daný, mnohokrát interpretovaný text. Daří se jim ve finále vytvořit určitou značku, takže divák se pak ani nerozhoduje na základě konkrétní inscenace, ale chodí do těchhle divadel takříkajíc na všechno, protože ho oslovuje jejich osobitá poetika, estetika a jasně artikulovaný názor na svět i na divadlo samotné.

Jan: Flora má obecně velmi výrazný dramaturgický profil, který podobné festivaly u nás obvykle nemají. Snažíme se o profil konkrétního divadla, o profil zajímavého režiséra, linie z oblasti současného tance a i letos na konkrétní dramaturgické směřování navazujeme. Nejedná se tedy o nesourodou směs a to považujeme za důležité.

Petr: Když jsem byl loni v listopadu na takzvaném slyšení u grantové komise Státního fondu kultury, označil šéfredaktor časopisu Svět a divadlo Karel Král Divadelní Floru za dramaturgicky nejvyprofilovanější divadelní akci v Čechách.

Co nám letos nabídne taneční sekce Flory?

Jan: Letos máme dokonce dvě taneční sekce. První je Visegradperformingarts, ve které uděláme průřez tím, co považujeme za zajímavé na taneční scéně V4. Shodou okolností se jedná o samé mladé tvůrce s velmi vyhraněnou estetikou. Druhou taneční sekci Tanec a hudba tvoří spíše taneční performance všeho druhu. Název odpovídá tomu, že všichni tvůrci jsou původně tanečníci, ale ne vždy má jejich výsledné dílo podobu konkrétní choreografie, a současně pracují s hudbou.

Soubor United-C tu hostoval už loni a letos vystoupí v Domě u parku. Bude mít jejich performance souvislost s tímto konkrétním prostorem, který diváci ještě neznají?

Jan: Taneční instalace BURN, kterou soubor přiváží, je specifická tím, že nemá absolutně žádnou lineární časovou strukturu. Vše se odehrává ve smyčce a divák má nevšední svobodu. V Domě u Parku se to odehraje proto, že rádi objevujeme nové prostory a zde se jedná o velmi inspirativní prostředí. Soubor navíc adaptuje vystoupení přímo pro tyto prostory.

Závěrem nám prozraďte, jak je možné získat vstupenky na festival?

Petr: Předprodej již probíhá na pokladně Moravského divadla, přičemž lístky lze objednat online, a studentům nabízíme výrazné slevy. Například na vůbec nejdražší představení – Směšnou temnotu, na niž si ve Vídni zajdete za 60 euro, si může student koupit vstupenky v relaci od devadesáti do dvou set devadesáti korun.