Zpět na výpis článků

Pravda je relativní

V rámci letošního ročníku Divadelního světa Brno přijalo hostování také Slovenské Národní divadlo. Do Brna přijeli s inscenací Ilúzie ruského dramatika Ivana Vyrypjeva, který není pro českého diváka příliš znám, ale na poli dramatické tvorby není žádným nováčkem, právě naopak! Patří k předním reformátorům současného divadelního umění. Velmi často si experimentálně pohrává především s formální stránkou svých divadelních her. Nesnaží se divákům předestřít divadelní iluzi. Touží po upřímném rozhovoru mezi jevištěm a hledištěm, a divadlo pro něj není cílem, ale prostředkem, jak toho dosáhnout.

Prožili spolu více než padesát let. Dva manželské páry na sklonku svého života bilancují nad svými dosavadními životy. Prožili spolu plnohodnotný život plný lásky, porozumění, vzájemné úcty a tolerance. Jenže… stačí doplnit jeden malinkatý fakt a vše se zdá být pouhou iluzí. Zpočátku má divák pocit, že vidí další z řady milostných trojúhelníků, ale postupně je čím dále více ve svém úsudku znejišťován. Kdo koho vlastně miluje? A miluje ho skutečně? Autor pointuje text do absurdních rozměrů jako je svět sám. Přihlížíme a uvědomujeme si, že nikdy nedokážeme pochopit svět v celé jeho kráse a šíři. Toužíme po trvalém partnerství, ale nejsme ochotni být k sobě zcela upřímní.

Vyrypjev ve svém textu nastoluje téma pravdy, lži a iluze. Hranice se pomalu stírají a nezbývá než si klást otázku: existuje pravda nebo je vše relativní? Najdeme v současném hektickém světě něco neměnného? Můžeme bez obav říct, že svého partnera známé? Může být láska jednostranná nebo má smysl pouze v případě, když jsou na ni dva? Řada otázek, na které tvůrci nedávají jednoznačnou odpověď.

Všechny divadelní složky jako scénografie, světelný design, pohyb nebo mizanscéna jsou záměrně minimalistické. Pouze v samotném závěru po odeznění poslední repliky na malý moment zahlédneme za polopropustnou stěnou pletivo vodovodních trubek, které symbolicky vyjadřují spletitost, nestálost a pomíjivost lidského života.  Jedinou komunikativní složkou se stává herectví. Hra byla původně příležitostí pro herce středního věku, ale Slovenské Národní Divadlo se rozhodlo obsadit nejstarší generaci herců.  Na jevišti se tak setkáváme se Zuzanou Kocúrikovou, Božidarou Turzonovovou, Martinem Hubou a Dušanem Jamrichem. Čtveřice herců přichází na forbínu a každý z nich usedá do sametově černého křesla jakoby v tuto chvíli nemělo následovat představení, ale televizní talkshow, k čemuž svým prvotním výstupem přispívá sama Zuzana Kocúriková, která všechny zúčastněné vřele vítá. Postavy, které herci ztvárňují jsou ve Vyrypjevově textu pouze číslovány jako žena č. 1, žena č. 2, ale v úpravě SND dostávají jména s britským nádechem, oblečeni jsou velmi elegantně a s publikem komunikují velmi distinguovaným způsobem.

Vyrypjevovy hry téměř nikdy nemají tradiční dramatický děj, povětšinou se příběh skládá v celek z drobných kousků mozaiky. V tomto případě jde o dlouhé, retrospektivní monology každé z postav. Ostatní herci se v té chvíli chovají civilně jako by byli součástí hlediště. Minimálně vstupují do vzájemné interakce. Často o sobě samých mluví ve třetí osobě. Gradování a napětí docilují v rámci jednotlivých monologů, v nichž se prolíná zralá životní zkušenost s melodramaticky laděnými výstupy, které v příhodných okamžicích s lehkostí jemně ironizují. Udržují si od postavy určitý odstup a ve chvílích největšího emočního rozkolu se pousmějí nad absurdností situace. Nečiní to s posměchem, natož násilně, nýbrž s elegancí a jistým nadhledem.

Režisér Eduard Kudláč přistoupil na hru, kterou ve svém dramatu Vyrypjev po formální stránce nastolil. Snaží se eliminovat veškerou divadelnost na jevišti, která by diváka zbytečně odváděla od textu. Eduard Kudláč prokázal značnou dávku odvahy, když se rozhodl inscenovat takto těžce uchopitelný kus pro běžného diváka na 1. slovenské scéně. Nicméně podle mého názoru se tento risk vyplatil.

 

SND Ilúzie. Režie: Eduard Kudláč. Dramaturgie: Darina Abrahámová. Scéna a kostýmy: Eva Kudláčová Rácová. Hudba: Martin Burlas.

Premiéra 23. a 24. ledna 2014 ve studiu SND. Psáno z reprízy 29. května 2016 v rámci Divadelního světa Brno.

 

Foto: Braňo Konečný

 

Poslední články autora

Zombie v Československu

Od ideálního bláznovství k realitě

EU. Vyprázdněný pojem, nebo…?